Nejen o mimořádné škole v Psárech u Prahy, ale i vzdělávacím projektu Schoollab.
Začátky
Kde jste se vy, synové architektury, potkali?
Štefan Šulek: U Mojmíra Ranného v ateliéru. Právě Mojmír nás dal dohromady. Já jsem tam začal pracovat těsně po škole, někdy v roce 2002, možná 2003. Mojmír se vyznačoval tím, že měl vždycky ve studiu spoustu mladých lidí, kteří byli buď ještě na škole nebo těsně po ní. Takhle jsme se tam všichni postupně dostali.
Ondřej Píhrt: Já jsem přijel z Erasmu z Mnichova a hledal jsem práci. A přes Mojmírova syna Honzu jsem se dozvěděl, že do ateliéru shání lidi. Štefan tam už byl jako šéfarchitekt. My jsme přišli jako studenti dělat pomocnou práci a dostali jsme rovnou na starost velký projekt. A Štefan byl náš šéf.
Štefan Šulek: V ateliéru to bylo super. Člověk se rovnou dostal k velkým zakázkám, tehdy to byla třeba centrála pro Zentivu. Ale pracovali jsme i na projektu do Rumunska, do Varšavy… Prostě jsi byl hozený do vody a musel plavat. A ono to vždycky nějak dopadlo, protože Mojmír věděl, jak dobře prodat naši práci. A tím jsme se strašně moc naučili. Nemyslím jen o architektuře, ale spíš o celém tom procesu: jak se jedná s klientem, jak se vede zakázka, jak se jako architekt musíš postarat o sebe a o to, abys měl práci. Dodnes při vedení ateliéru využíváme to, co jsme se tam jako manažeři naučili. To, že architekt je vlastně producent, který musí dát dohromady všechny informace.
To je doba před dvaceti lety…
Ondřej Píhrt: Ano, tehdy také Mojmír otevíral showroom s kancelářemi v Machine House na Pernerce. Tam jsme se záhy přestěhovali, nahoře jsme měli zvýšené patro pro architekty a Mojmír měl dole skleněnou kukaň, kam se chodilo na kobereček. Ale jinak jsme celou dobu byly zašití o patro výš u velkého stolu a Štefan seděl v čele, takže jemu jedinému nikdo neviděl do monitoru. Občas dělal takové podivné kývavé pohyby. A díky tomu jsme později vždycky poznali, že něco hraje.
Štefan Šulek: U Mojmíra se pracovalo intenzivně a my jsme v ateliéru trávili hodně času, běžně večery a někdy i přes víkendy. Byli jsme nadšení z toho, že máme velké projekty. Dneska se doba změnila a já už od kolegů automaticky neočekávám to samé.
A pak přišla krize kolem roku 2008…
Ondřej Píhrt: V době krize, kdy Mojmírova kancelář zkrachovala, jsem já a Mojmír založili architektonický ateliér RAP partners ještě s Honzou Ranným. Přestěhovali jsme se do Dejvic na nádraží a tam jsme nějakou dobu fungovali. Ondra se vrátil ze Španělska a naskočil k nám na nádraží.
Štefan Šulek: A pak jsme v roce 2013 vyhráli soutěž na základní školu pro Psáry a Dolní Jirčany. Neměli jsme autorizaci, tak jsme se s Mojmírem dohodli, že se ten projekt bude dělat pod RAP partners.
Ondřej Píhrt: S touhle zakázkou jsme se rozhodli, že založíme nový ateliér. Mojmír nám všem v začátku opravdu hodně pomohl, ale byl čas posunout se dál. Naštěstí jsme se rozešli v dobrém a dodnes si přejeme k narozeninám.
Tři kamarádi a jedna zakázka základní školy. To byly začátky vašeho ateliéru?
Ondřej Laciga: Škola, která stála na začátku SOA byla krásný začátek. Ale těžký. Ta zakázka byla úplně šíleně zaplacená, z dnešního pohledu byl honorář naprosto směšný: někde okolo 2, možná 3 procent ze zakázky.
Štefan Šulek: Když si vzpomenu na další zakázky, tak to bylo dost podobné. Začali jsme někdy kolem roku 2015 navrhovat park v Aši a byli jsme nadšení, že se k něčemu takovému dostaneme.
Jak jste v situaci, kdy jste pracovali skoro za nic, dokázali postavit a udržet tým?
Ondřej Laciga: Byli jsme tři a sami jsme dokázali udělat na projektech hodně práce. Pak jsme přibrali jednoho, dva lidi a najednou nás bylo pět, kteří opravdu kreslí. A to už šlo.
Štefan Šulek: A pak jsme dlouho měli jednoho developera ze západních Čech, se kterým jsme toho hodně postavili. My jim říkáme pumpaři, protože to byli majitelé čerpacích stanic a duty free shopů, pro které jsme navrhovali všechno možné. Takže od Domažlic, kde měli centrálu, až po Krušné hory jsme jim navrhovali spoustu staveb, jako byly čerpací stanice, restaurace… Byla to práce, kterou by mnozí architekti možná pohrdli, ale oni byli na druhou stranu klient, který držel slovo a taky naše cashflow nad vodou. A nakonec nám i tahle spolupráce hodně dala.
Jak moc pro vás byly na začátku důležité architektonické soutěže?
Ondřej Píhrt: Třeba dva roky od té doby, kdy jsme dělali soutěž na školu v Psárech, jsme neměli vůbec prostor na nějaké další soutěže.
Štefan Šulek: Mezitím jsme dělali i nějaké rodinné domy a potom jsme začali chodit i do soutěží. Ale psárská škola byla v Čechách průlomová. Nemyslím úplně kvůli architektuře, ale vezmi si, že se v Čechách ani na Slovensku patnáct let předtím nepostavila nová škola. A pak tahle, navíc vzešlá z architektonické soutěže.
Ondřej Laciga: Myslím, že jsme za uplynulé tři roky dělali jedenáct soutěží. Jsme mistři druhých míst, takže z toho nakonec většinou nic není. Někdy prohrajeme kvůli úplné blbosti. Třeba v soutěži do Slavkova, což je město (u Brna), jsme omylem napsali že návrh školy vhodně napojujeme na jejich náves. Tak to bylo jasné, že nic nevyhrajeme.
Architekti škol
Dneska se specializujete na typologii škol. Jste architekti českých škol?
Ondřej Píhrt: Asi se dá říct, že ano. Několik dalších škol jsme od té doby navrhli, dvě se teď staví. Od té psárské školy doteď procházíme neustálým procesem učení se o navrhování škol. S každou další školou se snažíme to posouvat dál.
Příběh Psáry
Dodnes se na psárskou základní školu jezdí dívat z celé republiky. Přibližte nám ten projekt.
Ondřej Píhrt: Jak už jsme říkali, začalo to výhrou v architektonické soutěži v roce 2013. Náš návrh se postavil úplné stejně, jak jsme ho vymysleli tehdy do soutěže. To považuji za poměrně výjimečné na české poměry.
Ondřej Laciga: A také výjimečné bylo to, že škola vypadala úplně jinak než všechny školy doposud. Ne že bychom architektonicky objevovali Ameriku, ale prostě takovou školu tady nikdo do té doby nepostavil. A to nám dalo sebevědomí, že možná o těch školách něco víme. Něco jako jednooký mezi slepými.
Štefan Šulek: Velkou roli v tom měl tehdejší starosta, pan Vácha, dnes radní Středočeského kraje pro vzdělávání a sport. Bez něj by se stavba nemohla realizovat. On vždycky, když došlo k rozhodování, jestli tam dáme materiál XY nebo levnější variantu, tak stál za námi. Řekl: je to v projektu, tak to tam bude. Takže tam třeba máme krásná bezrámová okna od Jánošíka. A řekněme si upřímně, taková okna nejsou v každé škole.
Ondřej Píhrt: Ministerstvo školství tehdy nemělo tabulky na to, za kolik se má stavět škola, nebo jak se stanovuje rozpočet. Škola nakonec stála 400 miliónů korun a my jsme za tu zakázku dostali asi 6,2 milionů honorář. Smlouva měla sedm stránek, a když ji viděl právník, řekl, že ji nikdy nemáme podepisovat. Tak jsme ji podepsali, protože jsme to prostě chtěli dělat.
Štěfan Šulek: Samozřejmě, kdybychom nepodepsali, mohli jsme se plácat po ramenou jací jsme borci, že jsme se nenechali okrást, ale na druhou stranu další šanci bychom nejspíš nedostali. A kdyby tam byl jiný starosta, mohlo to dopadnout úplně jinak.
Ondřej Laciga: V průběhu projektování jsme si s investorem vybudovali vztah vzájemné důvěry. Věděli jsme, že jsme na jedné lodi a věděli jsme také, že stavíme něco mimořádného. Velkou roli hrálo i to, že se škola postavila jako pasivní stavba, takže to byla vůbec první veřejná pasivní budova v Čechách v tomto standardu. Státní fond životního prostředí měl v té době vypsanou podporu veřejných budov v pasivním energetickém standardu, do které se ale nikdo nepřihlásil, protože si na to nikdo netroufl. Starosta Vácha přišel s tím, jestli by školu náhodou nešlo udělat jako pasivní budovu, čímž bychom získali dotaci. Zkonzultovali jsme to s Michalem Čejkou z Porsenna, který stál u zrodu toho programu. A zjistili jsme, že by to šlo.
Štefan Šulek: Tehdy nikdo pořádně nevěděl, jak v takové budově výpočetně nastavit vzduchotechniku, vytápění. Prostě nic. Bylo potřeba trocha odvahy opustit zažité výpočetní postupy a pustit se do toho s vírou, že Michal Čejka ví, co dělá.
Ondřej Píhrt: Ještě k tomu dodám vtipnou historku: my jsme v soutěži deklarovali, a možná kvůli tomu jsme i vyhráli, že tu školu rozebereme do menších objemů, které abstraktně připomínají vesnické domečky. A tedy zapadají do měřítka místní zástavby. No a pak tyhle domečky vidíte přes horizont od kruháče u Jesenice a musíte se smát. Ta škola je v porovnání s místními domečky obří. Rozhodně nezapadá do měřítka místní zástavby. Pak jsme dostali příležitost to částečně napravit tím, že naproti – na takovém divném pozemku – navrhneme hasičárnu. Ta nakonec skončila také jako velký abstraktní objem. Tím jsme vlastně předefinovali měřítko místní zástavby a celý vjezd do té obce teď urbanisticky a hmotově najednou dává smysl. A vypadá to jako promyšlený plán. Což na začátku nebyl.
SOA dnes
Abychom jen nevzpomínali na školu v Psárech, co dnes v ateliéru SOA navrhujete?
Ondřej Laciga: Teď je nás jedenáct: my tři a osm architektů. Děláme všechno. Asi jediné, do čeho se úplně nehrneme, je urbanismus. Samozřejmě převažují školy, protože jedna škola dělá další školy… Plus občas soutěže. Také jsme vždycky dělali obchodní jednotky – většinou gastro, to nás baví. Pěkně to odsýpá a to je osvěžení oproti školám, u kterých jde vždycky o běh tak na šest až deset let. Když si někdo pronajímá obchod, chce otevřít co nejdřív. Sem tam nějaký rodinný dům, ale to si vnitřně už zakazujeme.
Proč si zakazujete navrhovat rodinné domy?
Ondřej Píhrt: Protože to vždycky dopadne tak, že jsme na nule. A to je ještě úspěch. Rdéčko dá strašně práce. A často navrhuješ pro někoho, s kým máš vztah, což je komplikované a jen málokdy je na to dostatek financí. To bychom museli navrhovat rodinné domy za padesát miliónů a víc. Ale s takovými projekty za námi bohužel klienti nechodí.
Štefan Šulek: A navíc rdéčko s sebou nese i spoustu emocí, zatímco navrhovat školu je v tomhle ohledu jednodušší. Architekt je u návrhu školy do jisté míry manažer, který posunuje projekt. U těch rdéček funguje spíš jako psycholog.
O čem je váš projekt Schoolab?
Ondřej Laciga: Je to projekt, který původně vznikl z marketingových důvodů, kdy jsme si chtěli vykolíkovat naše pole působnosti na trhu. Poté to ale přerostlo v něco s mnohem větším přesahem a hodnotnějším smyslem. Schoollab bude webová platforma pro sdílení informací o komplexním tématu – škola pro 21. století. Důležitá je interdisciplinarita – úzká spolupráce architektů a pedagogů je klíč k úspěchu. Při navrhování budov pro vzdělávání vnímáme proměnu instituce samotné školy. Už to není místo pro předávání encyklopedických znalostí, ale prostředí, kde se děti učí spolupracovat, samostatně hledat informace, kriticky myslet a tvořit. Nová výuka staví na rozmanitých formách práce, inkluzi, digitálních nástrojích a na silném prožitkovém a komunitním rozměru. A nové formy výuky potřebují správné prostory.
Ondřej Píhrt: Pokud si tuto proměnu zřizovatel uvědomí a přijme ji, pak je možné ve vzájemné spolupráci navrhnout úplně jinou školu než se doposud stavělo. Školu 21. století. V tomto smyslu je navržený i nový RVP (rámcový vzdělávací program) ministerstva školství, který bude pro veřejné základní školy povinný od školního roku 2027/2028.
Štefan Šulek: Schoollab má tedy fungovat jako nástroj, jak vzdělat veřejnost na tomto poli. Má taky ukázat aktuální zajímavá témata a dění. A to nejen co se týče navrhování a technologického vybavení staveb, ale také třeba nových pedagogických metodik a přístupů nebo přípravy zadání celého projektu – takzvané fáze nula. Je důležité říct, že na Schoollabu shromažďujeme a prezentujeme informace z dobrých realizací a kvalitních zdrojů – nevymýšlíme nic nového.
SOA architekti
„Jsme tři partneři a jeden tým architektů. Tvorba je dialog. Dialog s klientem i uvnitř týmu. Není vždy klidný ani konstruktivní, ale víme, že každý přináší do projektu novou kvalitu. Máme rádi úsporná a chytrá řešení na míru. S každým projektem posouváme vlastní hranice a máme radost, když s námi to samé zažívá i klient. Klient je pro nás další člen týmu. Za úspěšně dokončený projekt považujeme ten, ze kterého kromě kvalitní realizace vzejde i přátelský vztah. Rádi experimentujeme. Soutěžíme,“ říkají Štefan Šulek, Ondřej Píhrt a Ondřej Laciga.
