Na nadcházejícím bienále v Benátkách představí Federico Díaz spolu s architektem Winym Maasem zhmotnění konceptu biotopie. Jak mezinárodně uznávaný umělec uvažuje o architektuře? Na kterých projektech aktuálně pracuje firma SoConcrete, kterou spoluzakládal a jak se vyvíjí technologie 3D tisku v architektuře?
V návaznosti na své umělecké projekty, zejména výduch z tunelu Blanka na Letné, jste před čtyřmi lety spolu se Sergem Borensteinem a dalšími investory založil firmu SoConcrete, pracující s 3D tiskem v architektuře. Jaká je v ní nyní vaše role?
Když jsme zakládali SoConcrete, rozhodl jsem se, že si veškeré své know-how, které jsem vyvinul ve Studiu Federico Díaz a používal jej jako sochař, nenechám jen pro sebe, ale že tuto technologii předám jako nástroj architektům. Nyní nemůžu říct, že bych byl ve firmě art directorem, protože SoConcrete neprodukuje mé věci, ale byl vytvořen proto, aby sloužil ostatním. V rámci svého studia dál pracuji na vlastních věcech. V SoConcrete jsem spíše v jakési pozici kurátora, který se snaží továrnu, její výrobu a působení navenek udržet v míře, aby s námi byli schopni komunikovat architekti, kteří chtějí měnit svět a nejen developeři, kteří chtějí s vidinou snadného zisku opakovat ekonomicky efektivní způsob výroby.
Kam jste se za ty čtyři roky ve výrobě posunuli?
Snažíme se firmu vyvíjet dál směrem k manufakturní výrobě. Označení, které evokuje rukodělnost, je v kontextu toho, že využíváme roboty, trochu paradoxní, ale spíš tím mám na mysli výrobu, která je schopna naplnit představy architektů. Ty jsou mírně odlišné od představ umělců a sochařů, protože jsou svázané normami. Vyrábíme objekty převážně do veřejného prostoru, ale rozdíl výroby v naší dílně oproti sochařskému studiu je ten, že musíme myslet na spoustu certifikací a testů v akreditovaných laboratořích. Ty probíhají takřka každý den, máme jich za sebou více než šest stovek. Socha stojící ve veřejném prostoru paradoxně tyto normy splňovat nemusí. Samozřejmě také musí mít statický výpočet, ale protože není primárně určena k užívání, hledí se na ni s větším klidem. Moje výhoda byla, že jsem jakožto sochař nabral spoustu zkušeností ještě před SoConcrete, aniž bych byl svázaný normami.
Kde vy osobně vidíte hranici mezi sochou a architekturou?
Tato debata se vede stále dokola, v každém období a v každé generaci a dá se definovat různými způsoby. Dost často se diskutuje i úloha designéra – zda je designér umělcem nebo ne, ale tam je to za mě celkem jasně dané. Jestliže navrhuji a modeluji lžíci nebo nádobu, tak nemůže vážit tunu, ale musí ji unést ruka – čili musí být užitná. Čím víc se vzdaluje od užitnosti, tím více se stává unikátním objektem. A podobně je to u staveb. Tam je ale rozdíl v tom, že replikovatelnost je náročnější. Objekty se stávají unikátními, pokud tu není ekonomický záměr je replikovat. A tam se opět dostáváme k technologii. Ta naše to sice umožňuje, ale domluvili jsme se, že budeme tvořit jen unikátní projekty.
Řekl byste tedy, že se snažíte aplikovat umělecký přístup v architektuře?
Touha založit SoConcrete vyšla z představy, že bychom mohli rozvázat ruce a myšlenky architektů, kteří jsou dost často svázaní tím, co je zrovna na skladě. A to často bývají prefabrikáty, po nichž se dá jednoduše sáhnout a použít je, protože už splňují dané normy. Ještě před sto lety se ale stavby skutečně stavěly a tvořily, nejen skládaly z prefabrikátů. To přicházelo až se zrychlením ekonomiky a zefektivněním výroby v šedesátých letech, kdy se o architektuře začalo uvažovat modulárně. Vyrobil se prvek, který šlo replikovat, obracet a spojovat s dalšími, ale nešlo o unikát. Naše technologie umožňuje vyrobit každý centimetr čtvereční unikátně, aniž by to mělo vliv na ekonomičnost stavby. Nechceme dělat masovou výstavbu. Sociální aura rozšíření 3D tisku, který by stavbu zlevnil, nás příliš nezajímá, není to náš cíl. Levnější automaticky neznamená lepší – podívejte se třeba na polystyren nebo sádrokarton, které byly ve své době přelomové, jsou efektivní, ale jsou všude. A tady se zase vracíme k hranici architektury a umění. Myslím si, že umělec – sochař nebo malíř – by neměl přemýšlet ekonomicky. Hodnota obrazu se přeci také nevypočítává podle toho, kolik malíře stálo plátno…
Obracejí se na vás častěji architekti nebo už developeři v rannější fázi projektu?
Je to zhruba půl napůl. Architekti, kteří za námi přijdou, se nemusejí obávat toho, že naši technologii dopodrobna neznají. Náš tým je schopen převést i analogovou skicu do digitálního modelu a poté do realizace. Málokdo má s technologií 3D tisku ve stavebnictví přímou zkušenost, proto se mnou často architekti konzultují, jak by ji mohli využít. Mezitím jsme se v tomto oboru na globální úrovni posunuli dál – firem jako je ta naše, je nyní po světě asi pět až deset. A vedle toho jsou desítky dalších společností, které beton – sám o sobě nezajímavý a vlastně ohyzdný materiál – jen vytlačují. Beru to ale jako dobré znamení, které potvrzuje, že naše cesta nebyla nijak exotická. A že by se tato technologie mohla začít využívat ve větší míře. Architekti, inženýři, investoři a developeři už začínají v rámci uvažování o nových stavbách brát v potaz i tuto možnost. I u nás jsou osvícení developeři, kteří mají zájem o styl, který děláme.
Jak byste tento styl popsal?
Říkáme tomu „New Raw“ nebo „Digital Raw“, neboli „nová hrubost“. Je to styl, který odráží společenskou poptávku spojenou se změnou uvažování o podobě luxusu. Tradičně bylo jako luxusní vnímáno něco hladkého, vyleštěného a blyštivého. To drsné, neopracované, s hrubým reliéfem a přírodní strukturou spadalo spíše do oblasti umění. Teď se to obrací. Luxusní už nemusí znamenat jen lesklé. Vnímám tu tendenci, kdy samotná hrubost je žádaná. Samotný charakter robotické fabrikace je hrubý, i když samozřejmě umíme výrobek postprocesovat a charakteristický znak vrstev odstranit. I s takovou představou k nám občas architekti přicházejí, tedy abychom vrstvy betonu vytvořené při tisku nepřiznávali, ale obrousili, protože se tím chtějí odlišit od jiných architektů. To je ale nepochopení principu, jakým technologie funguje. Když se na naše stavby podíváme za pár set let, uvidíme mezi nimi obrovské odlišnosti, i když budou vrstvy přiznané.
Se kterými architekty a studii nyní spolupracujete?
Nejčastěji asi s Winym Maasem, který připravuje různé projekty od Francie přes Spojené státy až po Saudskou Arábii. Hodně přemýšlí o chytrých domech a chytrých fasádách – technologii, která pomáhá kumulovat energii, zachytávat vodu a distribuovat ji. V tuto chvíli intenzivně pracuje na návrhu letiště v Ruzyni. Sedli jsme si spolu i lidsky a nyní připravujeme společnou instalaci na příští bienále architektury do Benátek, které začne v květnu. Jeho tématem bude vztah umělé a přírodní inteligence. Nastoluje otázky typu: „Co kdyby se příroda rozhodla, že sama sebe staví a buduje pomocí svých materiálů?“. Hranice mezi naší, tedy přírodní a umělou inteligencí je velmi tenká. Sami programujeme prostředí kolem sebe, není mezi tím žádný počítač nebo jiný interface. A to je téma nadcházejícího bienále. Jeho hlavní kurátor Carlo Ratti nás spolu s desítkami dalších světových architektů, kteří se tomuto tématu věnují, oslovil, abychom pomohli manifestaci tohoto procesu. Z toho mám radost, protože tímto způsobem uvažujeme již dlouho.
Můžete prozradit, co konkrétně s Winym Maasem v Benátkách představíte?
Winy dlouho pracuje na konceptu biotopie. Vychází z myšlenky, že živé organismy samy sebe programují a samy si vytvářejí prostředí, ve kterém žijí. Já k tomu přidávám téma propagativních konstrukcí – ve smyslu slova, který vychází z biologie, ne z marketingu. Jde o situaci, kdy rostliny nebo živočichové propagují svoje schopnosti. Stejná bionická struktura může být vytvořena i robotickou fabrikací. Pracuji tedy na fyzické reprezentaci konceptu Winyho teorie. V 3D tisku se totiž nemusíme omezovat jen na beton, ale lze využít třeba i různé křemičitany, jíly nebo hlínu, která má v sobě semena, jež mohou materiálem postupně prorůstat. Velmi silná je v tomto oboru třeba skupina Digital Buildings, která působí v rámci univerzity ETH v Curychu, doporučuji se na to podívat.
Je něco, co vaše technologie ještě postavit nedokáže?
Co se týče tvarů, žádná omezení nemá. U nových materiálů je často jen otázka času, kdy budou moci být použity. Nyní můžeme střídat například geopolymery, beton a keramiku. Obecně lze ale říct, že tato technologie nedokáže sama o sobě vyrábět hladké a lesklé povrchy, ale ty se dají upravit následně. Samozřejmě tady ale může vyvstat společenská otázka, proč to vůbec dělat, když to není potřeba.
Veřejnost měla možnost setkat se s vaší stavbou blíž, když jste ve spolupráci s Dopravním podnikem hlavního města Prahy před dvěma lety představili na Výstavišti zastávku tramvaje. Proč už tam není?
Podstatou vzniku této stavby bylo, že byla vytvořena topologickou optimalizací. To znamená podle zákonů přírodních sil, které zhmotňují jen to, co je nutné. Zastřešení a sloupy zastávky tedy prezentují jen minimální nutnost k tomu, co je potřeba k zastřešení lidského těla. Měl jsem z tohoto projektu obrovskou radost, rezonoval s odborným publikem i ve Spojených státech a otiskly jej kvalitní světové časopisy. Dopravní podnik o to ale po dvou letech neměl zájem, a tak máme zastávku složenou na dvoře. Zatím jsme ji nikomu jinému nenabízeli, protože v současnosti řešíme stěhování výroby do větších prostor. Je ale k dispozici.
Kam se budete stěhovat?
Továrna v Holešovicích už je nám malá, zvětšuje se poptávka i po větších realizacích, pro které už nestačí. Postupně se začneme stěhovat do větších hal nedaleko ruzyňského letiště, kde budeme naplno působit koncem roku.
Na jakých architektonických projektech nyní SoConcrete spolupracuje?
Delší dobu pracujeme s Janem Šépkou na budově muzea SEFO Olomouc, pravidelně pro něj připravujeme různé vzorky. Na dalších projektech pracujeme také s Janem Aulíkem, Jakubem Cíglerem, Janem Schindlerem a v menším měřítku i se studiem Formafatal. Pro designérku Báru Škorpilovou jsme pak realizovali asi čtyři nádoby různých tvarů. S architekty jde ve většině případů hlavně o povrchy a o fasády, ne o komplexní technologii, která by pojala celý dům. Hodně také přemýšlíme o sloupech, na které se v dnešní architektuře často zapomíná.
Vaše sloupy nyní stojí také u Ralska, kde váš společník Serge Borenstein chystá přeměnu bývalého vojenského prostoru na resort Jabloneček. Co dalšího pro tento projekt připravujete?
V současné době tam navrhujeme dům pro concierge, tedy správce celého prostoru. Areál se nachází uprostřed přírody v Ralsku a ve chvíli, kdy to ekonomicky začne dávat smysl, se budou realizovat i další stavby.
Zajímají vás i realizace do historických památek či interiérů?
Ještě jsme nic podobného nerealizovali, ale touto myšlenkou se také zabýváme. Prostor se dá nascanovat, převést do virtuálního modelu, ten doplnit v místech, kde původní zástavba chybí nebo je poničená a znovu rozvést části, které již neexistují.
Je možné přenést výrobu i do samotného místa stavby?
Ono to jde, ale já to nedoporučuju, protože většina materiálů je velmi citlivých na změnu teploty, vlhkosti a dalších parametrů. Realizace na místě může být spojena s hrubou stavbou, kde nejde o milimetry, ale my se soustředíme na přesné části, které se následně skládají a jsou realizovány za podmínek, které je možné hlídat a řídit.
Jak se vůbec zrodilo vaše uvažování o využití technologie 3D tisku v architektuře?
Vyspělá společnost musí k takovému využívání technologií přirozeně dojít. Začnu možná velmi abstraktně, ale je to začátek toho, jak jsem o této technologii začal uvažovat já. Věřím tomu, že naše těla jsou tvořená tím, co je kolem nás – můžeme tomu říkat vědomí nebo materiál. Když se podíváme na naše tělo a náš životní prostor, najdete tam identické materiály – naše kosti obsahují materiál shodný s tím, který najdeme na mořském pobřeží a ten najdeme i v nosných sloupech staveb. Tak můžeme jít dál a dál a zjišťujeme, že hranice jsou velmi jemné. A pro mě vlastně neexistují. Materialita je tělu blízká, respektive je přímo tělem. A protože je tělo omezeno časem, vychází z něj touha vytvořit něco fyzicky zhmotnělého, co by mělo trvalejší charakter. Vědomí dočasnosti a křehkosti lidského těla vás donutí být efektivní a technologii, nástroj a materiál tedy vytvoříte tak, aby výsledek vznikal co nejrychleji a vydrželo co nejdéle. Strach ze smrti je velkým motorem lidské činnosti. Spoustu věcí zhmotňujeme v trvalých materiálech proto, abychom potvrdili, že tu jsme, než zmizí naše těla.
Celá architektura je vlastně potvrzením toho, že jsme tu byli…
Naplňuje mě radostí, že spousta laiků mimo obor architektury jezdí do měst s příjemnou architekturou jen proto, že jsou tam zkrátka rádi a že se tam cítí dobře. Vnímají je přitom přes jejich formu a ta je vytrhává ze stereotypu a posouvá je v životě dál. Jsem rád, že i SoConcrete může být užitečný v tomto posouvání stereotypů. Ve spolupráci s architekty lze tento nástroj použít různými způsoby a přispět i k řešení některých společenských problémů.
Federico Díaz
Federico Díaz je multimediální a konceptuální umělec česko-argentinského původu, který na světové výtvarné scéně aktivně působí od devadesátých let. Má za sebou samostatné výstavy na Pražském hradě, v Národní galerii v Praze a dalších významných institucích, ve světě vystavoval v Tokiu, Miami, New Yorku, Londýně nebo v Německu. V roce 2010 reprezentoval Českou republiku na světové výstavě EXPO v Šanghaji a letos se spolu s Winym Maasem chystá na světové bienále architektury v Benátkách. Ve své práci ji od devadesátých let vyžívá nová média, počítačové algoritmy a robotickou výrobu. Mezi lety 2007 až 2014 vedl Ateliér supermédií na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Před čtyřmi lety spoluzaložil firmu SoConcrete, která se specializuje na 3D tisk v architektuře.
