Dne 22. září oslavil své 75. narozeniny známý český architekt a designér Jiří Pelcl. Architektuře a designu se věnuje téměř 50 let a jeho tvorba je velmi široká. Vytvořil řadu autorských objektů a instalací. V roce 1987 stál u zrodu umělecké skupiny Atika. A od roku 1997 vedl ateliér interiéru a designu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde poté působil jako rektor.
Jeho aktuální samostatná výstava, v pořadí třicátá šestá, je pod názvem „Design je pro mě náboženstvím“ instalována v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze (8.10. – 2.11. 2025) a koná se u příležitosti festivalu Designblok. Výstava se soustřeďuje na jeho „all-timery“ – návrhy, které se vyrábějí patnáct, ale i dvacet let a stále dávají smysl. Její součástí je umělecká intervence do stálé expozice muzea, kde jsou umístěny další Pelclovy objekty a prototypy.
Redakce časopisu Dolce Vita vyzvala Jiřího Pelcla u příležitosti jeho jubilea, aby koncipoval říjnové číslo časopisu jako hostující šéfredaktor. Toto číslo vyjde 2. října 2025.
Co uvidíme na aktuální výstavě na Designbloku?
J: Nechci velkou retrospektivu, tu jsem už měl v Moravské galerii v Brně. V malém „salonku“ ukážu asi deset dvanáct věcí – zhruba dvě třetiny budou dlouhodobě vyráběné produkty a třetina novinky. Záměrně chci připomenout, že smysl designu se láme ve výrobě, ne v „limitkách“ nebo autorských originálech. Není nutné „honit“ každý půlrok novinku, která za chvíli zmizí. Dlouhodobost a sériovost jsou pro mě důležitými hodnotami designu.
Jak bude expozice vypadat?
J: Bude to jednoduchý, dlouhý stůl a na něm vybrané kusy. Žádná „velká gesta“, spíš koncentrace a kontrast starého a nového. Kromě výstavy v salonku bude také v přilehlých sálech prezentováno mnoho mých dalších věcí jako umělecká intervence do stálé expozice sbírek Uměleckoprůmyslového musea.
Na čem dalším pracujete?
J: Pokračuji se značkou Master & Master, připravujeme policový systém – modulární, otevřený, momentálně je ve fázi prototypů. Pro Moser dělám vázu a mísu; první kus je hotový i ve skle. Rozpracovaný je design souboru dveřního kování pro M&T. U některých věcí uvažuji, že je na výstavě ukážu i jako proces, ne jen jako finální podobu.
Oceněné „sedací klády“, tedy kolekce Log pro značku Master & Master, byly určené pro veřejné prostory?
J: Ano, primárně jde o křesla a pohovky pro recepce, administrativu – prostě do lobby. Ale mění se i měřítko prostor: velké, prázdné recepce mizí, prostor se zhutňuje, zdá se, že ekonomika je pro všechny stále více důležitější.
„Vole, běž na Umprum do Prahy a potom dostaneš razítko, že nemusíš chodit nikam do práce. Budeš umělcem na volné noze a policajti a komunisti na tebe nemůžou. Přihlas se, berou sice každého patnáctého, ale zkus to, nebuď srab“, řekl mi kamarád Saša Ulma, tehdy v roce 1971 student pražské Umprum.
Jak dnes volíte, na čem budete pracovat?
J: Obvykle mě výrobci osloví. Pokud jsem s firmou už spolupracoval a znám ji, přijdu sám s designem, který dává smysl v jejich sortimentu. Nemá smysl cpát do výroby něco, co vybočuje z produkce, a firma to potom neumí prodat. Někdy naopak přijde impulz z druhé strany. A pro mě je důležité, aby vznikl dialog – a ideální je, když si mě firma sama vybere. Pak vím, že daný design opravdu chce.
Tvrdíte, že u nás není problém vyrobit, ale prodat. Proč?
J: Technologie máme, šikovné lidi také. Ale chybí nám pružný obchod, marketing a logistika. To, co například v Itálii nebo jiných západních zemích budovali desetiletí, my těžko doháníme. Naši sousedé Poláci za poslední dekádu velmi poskočili dopředu. Jsou otevření a ochotní zkoušet. Na jednání s nimi cítíte zájem. Naopak u nás často slyšíte: „Pěkné, ale náročné na výrobu… tohle by nešlo.“ A tím to končí. A navíc, naše výroba je poměrně drahá.
Je v globálním světě designu konkrétní národnost hendikep?
J: To není, ale tím limitem je ekonomika trhu. Ital spolupracuje s Italy, Angličany nebo Francouzi, protože svůj design prodá doma, ale i globálně. Český designér tenhle „domácí“ objem nemá. O to víc musí přemýšlet o výrobě a distribuční cestě směrem ven.
„Studuji v ateliéru architektury u Josefa Svobody, nejznámějšího českého scénografa. Do scénografie nikoho nenutí, dělají se nejrůznější architektonické projekty. Svoboda je trochu suchar, trochu ledový muž, konzultuje jen práce, které ho zaujmou. Do školy jezdí sportovním mercedesem, je vždy v dobře padnoucím saku, vědom si svých výjimečných schopností. Opakem Svobody je Ladislav Vrátník, je impulzivní, dovede motivovat k práci a je srdečný. Zřídka kdy má padnoucí sako a o auta se nezajímá.“
A do toho vysoké školy každý rok vypouštějí desítky absolventů na malý trh. Co s tím?
J: Jako designér musíte být aktivní. Vystavovat na festivalech designu, konfrontovat se s ostatními, jezdit ven. A uvědomit si, že porcelán, sklo, šperk – to jsou sice krásné obory, ale velmi těžké na to, aby se s nimi člověk uživil. A recept na úspěch podle mě neexistuje: v ateliéru na škole vám učitelé mohou poskytnout know‑how a kritiku v průběhu práce, ale návod na to, jak získat zakázku? To je iluze. To je podobné, jako chtít návod na to, jak získat roli ve filmu.
A proč se neučí „byznys“ a „design v praxi“ na školách?
J: Často slyším: „Proč nás toto neučíte?“ Ale pozor, když takovou prezentaci lidí z praxe připravíte, polovina studentů na ni nepřijde. Navíc škola nemůže obsáhnout všechno – musí udržovat proporci mezi výukou a vším ostatním. Motivovaní studenti si cestu k informacím najdou a praxe je nejlepší učitel.
Zmiňoval jste roli art directora v Crystalexu a spolupráci s Českým porcelánem. Co bylo klíčové?
J: V Crystalexu (to bylo v letech 2005–2008) jsme pravidelně seděli u stolu ve složení obchod, výroba, marketing – a každé čtvrtletí jsem jako art director prezentoval nové návrhy k diskusi. Po změně vedení se priority výroby a sortimentu přeskupily. U Českého porcelánu to bylo jinak, ředitel Vladimír Feix mě oslovil, abych navrhl nový cibulák. Připravili jsme velký jídelní, kávový a čajový soubor a zároveň jsem si vymínil čistě bílou variantu bez dekoru. Bílá tehdy fungovala výborně – je univerzální, „nekřičí“. Později se dekorovaný soubor překvapivě rozjel i u nás a v Koreji a Japonsku, někde chtěli třeba změnu barvy. Bylo poučné vidět, jak se tradice dá aktualizovat, když nový konceptuální přístup je v souladu se současnou technologií výroby.
To jsou dvě velké firmy, ale jak se na trhu uchytí malé značky, jako je třeba Master & Master?
J: Dělají věci, do kterých by konzervativní firmy nešly. Staví svůj silný label: ukazují na Designbloku to, co jinde není. Ondřej navíc odvádí silnou artdirektorskou práci a pečlivě hlídá směřování a rozvoj sortimentu. A pro mě jako designéra je ta práce velká výzva, protože věkově jsem o generaci a půl starší. Vlastně navrhuji pro třicátníky, což pro mě není samozřejmé, ale ten dialog funguje. Design není sprint za novinkou, ale maraton ve výrobě. Když věc obstojí v čase a ve skutečné sérii, má větší hodnotu než „virální“ limitka.
„Neexistovaly žádné soukromé projekční kanceláře ani možnosti právního vztahu mezi umělcem a klientem nebo výrobcem. Individuální interiérová a designérská tvorba se realizovala prostřednictvím ČFVU, podniku Dílo. Člověk musel svoji práci prezentovat a obhajovat před uměleckou komisí, kde byl často nucen vyslechnout komentáře režimních uměleckých kariéristů.“
