Jeho ateliér MVRDV, který spoluzakládal před více než třiceti lety, zanechal výrazné architektonické stopy po celém světě. Teď dá novou podobu pražskému letišti, pracuje na kampusu v Brně i dalších projektech v Česku. Svou vizi světa budoucnosti, v němž je vše plně recyklovatelné, nizozemský architekt Winy Maas nejen přednáší studentům, ale propisuje ji postupně i do svých realizací. Co všechno ještě chystá?
Již několik let působíte i v Praze, mimo jiné jako pedagog na ČVUT a ARCHIP. Co je v současné době vaší hlavní „českou misí“?
Co se týče výzkumných projektů v Česku, je to především projekt CZ2, který jsme spolu se studenty čtyř univerzit představili loni v podobě výstavy a přednesl jsem jej i prezidentu Petru Pavlovi. Knižní podobu by měl dostat letos v létě. Druhým akademickým projektem, na němž se studenty pracujeme, je (Im)possible Prague, jenž má poukázat na nevyužité možnosti hlavního města. Jeho součástí je také Invisible Prague – ve smyslu města neviditelného pro UNESCO (smích). Výsledkem bude kniha, která vyjde na podzim. A třetím největším akademickým úkolem bude ukázat Česku potenciál jeho oblohy pro drony a další dopravní prostředky, v rámci projektu Himmel über Prag (Nebe nad Prahou). Zatím je spíše z říše fantazie, ale je to součást širší teorie o budoucí podobě měst.
V rámci projektu CZ2 jste se spolu se studenty ptali na možná zlepšení v různých oblastech Česka. Na co jste přišli?
Porovnali jsme Českou republiku s ostatními evropskými zeměmi, co se týče různých faktorů jako je ekonomika, ekologie a hustota výstavby. Vyšlo nám, že je to v podstatě průměrná země – řekl bych, že tak 60tiprocentní. Zní to trochu pesimisticky, ale také se dá říci, že je Česko na dobré cestě. Ovšem je tu dost oblastí, ve kterých by si mohlo a mělo vést lépe. Výrazně horší je to tu se snižováním produkce CO2 nebo kvalitou vody. To souvisí nejen se zastaralou průmyslovou výrobou, ale i s aktuálním přístupem k zemědělství a nakládáním s odpadními vodami. Praha je na tom ještě dobře, ale když pokračujete dolů po vodním toku, je to horší a horší. Problémem je také sucho, respektive špatné zadržování vody v půdě způsobené monokulturním zemědělstvím.
Souvisí projekt Nebe nad Prahou, který jste zmínil, i s vaším návrhem na novou podobu Letiště Václava Havla?
Jde hlavně o prozkoumávání možností v oblasti vzdušné mobility a rezervaci vzdušného prostoru. Na letišti se to týká také dronů, s jejichž přistávací plochou na střechách nových budov terminálu také počítáme. V Česku se tento obor zajímavě rozvíjí, ale vidím v něm ještě větší potenciál. Dnes například drony nemohou přelétat dálnice, ale kdyby se do nich zabudoval malý padáček, zabránili bychom jejich haváriím. Pracujeme také s drony, které umějí přistávat do dokovací stanice nebo se navzájem propojit, aby vytvořily plochu, která by unesla těžší a větší náklad.
Od toho letiště mi ještě neutíkejte… Podoba vašeho vítězného projektu tří „českých luceren“ byla zveřejněna předloni. V jaké fázi je nyní?
Jsem velmi rád, že jsme s MVRDV soutěž vyhráli a projekt je nyní ve druhé fázi návrhu. Rozšířili jsme Terminal 1, parkovací kapacity a hotel a pokryli budovy barevným sklem se zabudovanými solárními panely a polyuretanovými prvky. Na tento plášť bude natištěna mapa České republiky, viditelná zevnitř i zvenku, a schopná zobrazovat různé informace a pozoruhodná místa, jako je například Litomyšl. Když budete přistávat v České republice, uvítá vás její mapa, a když budete odlétat, zase se s vámi rozloučí. Vzhledem k tomu, že je velmi zelená, budou i tyto budovy zelené. Navíc jsme mezi nimi vytvořili prostor, kde bude vysázen les. Lucerny jsme je pojmenovali proto, že budou lehce osvětlené, a když poletíte nad střední Evropou, z výšky na nich uvidíte mapu České republiky.
Litomyšl jste určitě nezmínil náhodou, když právě tam vznikla první česká realizace vašeho ateliéru MVRDV…
Je to takový menší projekt v podobě zrcadel, z nichž se otevírají dveře do krajiny, odrážejících skvělou architekturu tohoto malého městečka. V tomto ohledu je Litomyšl v Česku unikátem a také inspirací pro ostatní. Je tak trochu jako ta galská vesnice, kde žijí Asterix a Obelix… Ale když krásy Litomyšle uvidí v odrazu hned dvakrát třeba starosta jiného města, může ho to inspirovat k podobnému přístupu k architektuře. V Litomyšli nyní jednáme i o dalším projektu – budově kaple.
Pracujete v Česku i na nějakých dalších projektech?
Připravujeme třeba projekt přestavby kampusu brněnské univerzity. Mají největší kampus na světě, při přepočtu plochy na jednoho studenta. Větší, než Harvard. Je to tradice pocházející z časů komunismu. Brno není příliš hustě osídlené a má tři kopce, které nevyužívá. Přitom právě v nich je tak velký potenciál! Porovnejte si to s Římem – ceny nemovitostí na jeho sedmi kopcích jsou oproti zbytku města mnohem vyšší. A podobně tomu je třeba i v Praze na Letné nebo na Strahově. V Brně jsme vypracovali terénní studii a zjistili jsme, že u kolejí je více než 65 procent nevyužitého prostoru, kde utíkají peníze. Chce to komplexní strategii zahušťování kampusu, která by počítala i s rozvojem hromadné dopravy a přinesla by do těchto míst život. To se teď snažíme vizualizovat. V Brně bychom rádi viděli barevné studentské městečko podobné chilskému Valparaisu, které by stálo mezi komunistickými paneláky a kompenzovalo zdejší prázdnotu. Půjde to ale asi dost pomalu, protože vaše zákony nejsou k nové výstavbě příliš pružné. Co by se dalo stihnout za rok, tady trvá kvůli byrokracii a právnímu systému deset let. Urychlit tento proces by mohlo zvýšení počtu soudců.
Mluvilo se také o privátní klinice v pražských Malvazinkách…
Tento projekt je skvělým příkladem toho, jak tu všechno dlouho trvá. Jde o transformaci kliniky s novou kompozicí obytných prostor. Praha 5 má projekt právě na stole. V Česku se také účastníme soutěže na transformaci části výstaviště v Českých Budějovicích. Podobně nyní pracujeme i s výstavními areály v Nizozemsku.
Co další mezinárodní projekty?
Těch je spousta… Od Dubaje přes Brusel až po Jerevan. Na Mallorce jsme postavili barevnou vesnici pro společnost Camper, ve Francii stavíme podél Seiny vertikální vesnice porostlé zelení. V Bangkoku jsme v centru města na jaře v rámci Designweeku rozvinuli obří plastovou podložku Megamat, na níž lidé mohli odpočívat místo trávníku, který tam chybí – a v Thajsku toho děláme teď více. Hodně aktivit nyní probíhá i v Albánii, jejímuž rozvoji velmi fandím. Jedním z nich je například kontroverzní Pyramida v Tiraně, čili revitalizace bývalého mauzolea diktátora Envera Hoxhy. V albánském pavilonu na bienále v Benátkách bude představen i další z našich projektů v Tiraně.
Pro aktuální bienále architektury v Benátkách (10. května – 23. listopadu 2025) jste spolu s Federicem Díazem připravili instalaci, která představuje váš koncept Biotopie. Můžete vysvětlit, o co jde?
Je to vize kompletně recyklovatelného světa, v němž člověk žije v rovnováze s přírodou. Abychom jí docílili, museli bychom přenastavit celé naše přemýšlení o způsobu života, včetně toho, jak stavíme prostředí kolem nás, jaké využíváme zdroje a podobně. Způsob, kterým žijeme dnes, je značně neefektivní. Například budovy, ve kterých bydlíme nebo pracujeme, jsou příliš velké na to, jak málo je využíváme. To je velmi nákladné i z hlediska spotřeby energií a navíc to ubírá prostor zeleni. Prvními kroky k realizaci biotopie mohou být nové úvahy o hospodaření s vodou a také vývoj nových materiálů. Takových, které by se daly kompletně recyklovat a dokázaly by kombinovat různé funkce.
Materiálů, s nimiž by se dalo pracovat pomocí 3D tisku?
Využití 3D tisku je jedním z technických scénářů k tomu, jak by mohl vypadat jeden z kroků směrem k realizaci biotopie. Je třeba ale tuto technologii, jak ji známe dnes, inovovat. To by se týkalo automatické výměny hlavic pro využití různých materiálů, které by uměly střídavě tisknout beton, sklo, kámen, jíl, písek, minerály nebo jiné biologické materiály. Když tedy budu stavět dům pomocí robota, můžu ho naprogramovat tak, že bude postupně střídat různé materiály, které jsou potřeba. Další z potřebných inovací tohoto výrobního procesu by byl zpětný chod – deprinting a eventuálně reprinting. Technologie, která by měla umět detekovat typ použitého materiálu, vyjmout jej z budovy, převést na základní prvky a uložit do jakési Centrální banky materiálů, kde by byl k dispozici pro opětovné využití. K takovým inovacím samozřejmě potřebujete vybavení, software a precizní naprogramování robotů a k tomu nám zatím chybí finance. Rozpočet, který nám poskytlo samotné bienále, je limitovaný. Projekt sponzoruje společnost SoConcrete (již Federico Díaz založil spolu se Sergem Borensteinem, pozn, red.) a získali jsme dotaci z fondů nizozemské vlády. Česká vláda ani jiné instituce ale ničím nepřispěly.
Jak vypadá aplikace principů biotopie v dnešní praxi?
Třeba tak, že se voda zadržuje na střechách domů, kde může být využita během dní sucha a ochlazuje budovu i okolí. Zároveň se na těchto střechách snažíme vytvořit co nejvíce prostoru pro rostliny a živočichy. V jednom z hotelů v Dubaji jsme navíc využili stěny z jílu vyrobené pomocí 3D tisku, které stavbu ochlazují, a o využití podobného principu nyní jednáme také s jedním nizozemským muzeem. Snažíme se dostat do architektury co nejvíce zeleně, ať už v horizontální nebo vertikální formě. Z přírodních materiálů se dají tisknout jakési kapsy, v nichž mohou růst rostliny i žít živočichové. S univerzitou v Amsterdamu monitorujeme, v jakých výškách jsou schopni žít například obojživelníci nebo myši a v jaké výšce mohou létat různé druhy ptáků. Zajímavý byl také výzkum včel – běžně nelétají výše než třicet metrů, což je zhruba výška korun stromů. Ale pokud jim každé tři výškové metry nabídnete zalesněné prostředí, mohou vylétnout až do osmdesáti metrů – což jsme zjistili na naší budově Depot v Rotterdamu. A kde může žít hmyz, mohou žít i ptáci a to má potenciál nastartovat změnu v celém přírodním cyklu.
Můžete uvést nějaký konkrétní příklad, jak se zelení na výškové budově pracujete?
Například postavením zmiňované budovy depozitáře umění Boijmans van Beuningen uprostřed parku v Rotterdamu jsme kompenzovali úbytek zeleně tím, že jsme ji přemístili na střechu. Potřebovali jsme ale, aby střešní les vyrostl rychle. Vytrénovali jsme proto stromy, aby dokázaly vyrůst i v mělké hlíně. Umístili jsme je nejdříve do polderu s vodní hladinou metr pod úrovní hladiny moře, aby se jejich kořeny naučily růst horizontálně a ne do hloubky. Po čtyřech letech, kdy se stromy naučily energii ukládat v horizontálních kořenech, jsme je přesadili na výškovou budovu. Během dvou let se z těchto kořenů stal stabilní rhizom, který prospívá růstu stromů a je stabilní i ve větrných podmínkách. Během dvou let na té střeše vyrostly asi o metr a půl. To je dobrý důkaz o tom, že to, co děláme, není jen greenwashing, ale že to skutečně funguje. Jestli se nám v budoucnu opravdu podaří pokrýt celá města zelení, jak jsem o tom psal ve své knize The Green Dip, to nevím, ale není to nemožné. V Rotterdamu už byla schválena místní vyhláška, že když stavíte novou budovu, musí mít pevnější střechu, než je současná norma. Ve Švýcarsku platí něco podobného kvůli sněhu, ale v Rotterdamu je to proto, aby mohla střecha zadržovat vodu, unesla půdu a rostlinnou výsadbu, solární panely anebo dokonce malý domek. O podobném zákonu se uvažuje také v Amsterdamu a pevně věřím, že v průběhu nadcházejících deseti let půjdou tímto směrem i další města.
Spolupracujete také na Projektu X architektonického studia Futuresearch, taktéž prezentovaného na bienále v Benátkách. Čeho se týká?
Projekt X si klade za cíl upozornit na vyloučené periferní lokality a nabídnout možnosti jejich rozvoje. Například bývalou těžební oblasti v Burgundsku se nabízí přeměnit v národní park. Jednou z lokalit je také východní Slovensko, kde by řada menších i větších projektů mohla vést k zatraktivnění celé oblasti – ať už z hlediska cestovního ruchu nebo investic. Jeden z mých návrhů se týká oblasti národního parku Poloniny – konkrétně na trojmezí hranice Slovenska s Polskem a Ukrajinou. Je to jedna z nejúchvatnějších přírodních oblastí v Evropě. Rostou tam padesáti až sedmdesátimetrové břízy, žijí tam medvědi a vlci… Navrhujeme tam vyhlídku, téměř neviditelnou, přímo v bodě, kde se setkávají státní hranice Slovenska, Polska a Ukrajiny. Po státních hranicích by k ní v každé ze zemí vedly jen malé chodníčky, které by vyústily krásným výhledem. Byly by propojeny okružní stezkou a z ptačí perspektivy by symbolicky tvořily znak míru.
Proč jste pro tento projekt zvolili zrovna Slovensko a ne Polsko?
Protože na Slovensku je příroda stále ryzejší než v Polsku, kde mají více peněz na stavbu dálnic a sídel. Přineslo by to jen další Zakopane… Spolupracujeme s přilehlými slovenskými městy, které od dob komunismu formoval těžký průmysl, což se do jejich podoby promítlo mnohem více, než v českých městech. Jsou velmi chudá a rádi bychom jim nabídli novou perspektivu rozvoje. Například v experimentálním projektu Oppenheimer. Ten se netýká atomové bomby, ale toho, že odlehlá přírodní lokalita nabízí potenciál pro výzkum našeho konceptu biotopie.
Co je dnes tím nejnaléhavějším „Why“, na které se ptá think tank The Why Factory, který jste založil?
Tím, co nás nejvíce zajímá, je budoucnost. Proč? Kvůli její nejistotě. Abychom obsáhli komplexnost prostředí, ve kterém žijeme, je těch různých „proč“ mnoho. A abychom dokázali pracovat na více různých výzkumech najednou, museli jsme k tomu přidat ještě onu „Factory“. Jedním z našich aktuálních projektů je třeba „Čtyřminutové město.“ Snažíme se vypočítat, jak rychle a jak daleko můžeme cestovat různými dopravními prostředky a jaké jsou vztahy mezi těmito dopravními vzorci například s hustotou osídlení ve městech a jejich formách. Vztahy mezi těmito složkami se pak snažíme vizualizovat ve 2D i ve 3D. Podoba budoucích měst bude totiž hodně záležet i na tom, jaké budeme používat dopravní prostředky. V modelu počítáme i s letouny, jimiž se dostanete až na balkon a kombinujeme je s výtahy mezi různými úrovněmi parteru a chůzí. Například při přesunu z domova na vlak zahrneme všechny prvky na cestě, jako jsou chodby, schodiště, výtahy, a ukážeme možnosti na základě nastaveného času, který bude, řekněme, čtyři minuty.
Budoucnost měst tedy vidíte v růstu do výšky?
Jasné je, že během příštích čtyřiceti nebo padesáti let naroste počet obyvatel na světě na zhruba 11 miliard lidí, kteří budou žít převážně ve městech. Určité části světa se budou nevyhnutelně zahušťovat – především Afrika, Evropa a jihovýchodní Asie. Je nezbytné přemýšlet o tom, jak zajistit, aby se tato města dokázala rozvíjet správným způsobem. Ruku v ruce s tím je ale třeba přemýšlet o i o zajištění potravin, tedy o úloze krajiny a zemědělství a o energetice. Výrobu elektřiny nutné pro dobíjení vozidel také bude vyžadovat nějaký prostor… To jsou věci, na které by se nyní měla zaměřit i Praha, respektive Česká republika.
Vnímáte v Česku nějaké místo, které se vaší vizi architektury přibližuje?
Prahu se zatím z hlediska kombinace dopravy, zeleně a hustoty nedá s takovým Signapurem nebo Honkongem vůbec srovnávat. Doprava je tu často nešikovná a zahušťování výstavby nepodporují ani občané, ani UNESCO. Vyžaduje to ještě spoustu výzkumu, akce, vysvětlování i vizualizace. A do toho všeho musejí být zapojeni i architekti. V Praze chce žít stále více lidí a lze očekávat, že město poroste, což je skvělé. Ale kde a jak? V naší další knize (Im)possilbe Prague(s) zkoumáme potenciál nevyužitých ploch a areálů jako jsou výstaviště, stadiony nebo panelová sídliště. A neviditelné oblasti za kopcovitým terénem, kde můžete stavět do výšky, aniž by to vadilo památkářům. Rezervy jsou také ve vodohospodářství. Řeky jsou znečištěné, není tu vodní rezerva, ani místo pro její zadržování. Budovy by měly být vybaveny čističkami vody a napájeny z různých zdrojů, včetně řeky.
Jak vnímáte práci českých architektů?
Práci českých architektů považuji za velmi kvalitní, což rozhodně nelze říct všude ve světě. Je tu spousta investorů, kteří jsou dobré architektuře nakloněni, výsledky ale bohužel brzdí pomalost nastavených procesů. Proces pro inovaci a experiment je tu bohužel velmi omezený. Kvalitu architektury zlepšuje i přirozené soupeření mezi developery. Ty nejlepší lokality jsou už možná pryč, ale příležitosti tu stále vidím.
Kde například?
Snažím se tu přesvědčit třeba firmu Veolia, aby zkombinovala čističku odpadních vod na Císařském ostrově v Praze s byty a parkem. Mohl by to být nádherný a živý ostrov ve městě – pražský „ile de la cite“. Spolupracujeme s firmou Veolia na podobných projektech už ve Francii, vysazujeme v jejích čističkách v patrech druhy rostlin s dlouhými listy, které čištění účinně napomáhají. Všiml si toho dokonce i prezident Macron a označil je podle těchto dlouhých šlahounů za „plačící budovy“. „Plačící ostrov“ by byl nádherný!
Winy Maas (66)
Nizozemský architekt, aktuálně působící v Praze jako vysokoškolský pedagog na ČVUT a ARCHIP, při své práci spojuje praxi s výzkumem. V roce 1991 spoluzaložil oceňovaný ateliér MVRDV, proslulý svým inovativním přístupem k architektuře budov, měst i krajiny. Mezi nejznámější stavby tohoto ateliéru patří například nizozemský pavilon na EXPO 2000, amsterdamský Crystal Houses s unikátní fasádou ze skleněných cihel, velkolepá tržnice Markthall v Rotterdamu, první veřejně přístupný depozitář uměleckých děl na světě Depot Boijmans Van Beuningen v Rotterdamu a řada projektů v Číně, na Středním východě i v Evropě. V Česku je jeho první realizací zrcadlová instalace v krajině u Litomyšle a podle návrhu MVRDV se nyní bude přestavovat Terminál 1 pražského Letiště Václava Havla. Při Technické univerzitě v Delftu založil Winy Maas think-tank The Why Factory, který zkoumá možnosti rozvoje měst budoucnosti. Svou vizi o budoucnosti plně recyklovatelného světa nazvanou Biotopie spolu s dalšími projekty představuje na aktuálním Bienále architektury v Benátkách.
