Výtvarný umělec Jan Kaláb ve své tvorbě vychází i z architektonických principů – ať už jde o jeho 3D graffiti ve veřejném prostoru, muraly, sochy nebo abstraktní plátna organických tvarů. Nyní by se rád více zaměřil i na samotné realizace do architektury. Jak přemýšlí o prostoru? A kde vidí třecí plochy ve vztahu umělec – architekt?
Než jsi nastoupil na Akademii výtvarných umění v Praze, studoval jsi mezi roky 1997 a 1998 v ateliéru architektury na VŠUP pod vedením Evy Jiřičné. Proč ses rozhodl s architekturou skončit?
Moje cesta k umění opravdu vedla nejdříve přes architekturu. Chodil jsem předtím na výtvarné gymnázium na Pražačce, ale nikdo z mé rodiny nebyl výtvarník a ani já jsem si nedokázal představit, že bych se mohl výtvarnou tvorbou živit. Můj strejda byl architekt a tak jsem si říkal, že i já bych mohl architekturu zkusit. Dostal jsem se na UMPRUM a studoval jsem v ateliéru Evy Jiřičné, jenže už během prvního roku jsem věděl, že to není ono. Byl jsem unaven matematikou a dalšími exaktními předměty a cítil jsem, že bych potřeboval více svobody.
Co ti ten rok u Evy Jiřičné dal?
Eva Jiřičná jezdila do Prahy převážně jen na konzultace a já jsem se vlastně nikdy pořádně nedostal k tomu, abych ten obor nasával plnohodnotně. Pamatuji si třeba, že jsme dostali zadání zaměřené na urbanismus, které pracovalo s tím, jak protáhnout ulice na Rohanský ostrov. To bylo zajímavé téma, ale vnitřně jsem cítil, že asi budu chtít dělat něco trochu jiného. Mezitím jsem objevil modelování z hlíny u Jiřího Beránka, které bylo jako jeden z povinných předmětů. Soustředil jsem se na sochu a architektury jsem se rozhodl nechat. S odstupem času ale cítím, že i dnes při své tvorbě uvažuju velmi architektonicky – architektura ve mně probudila schopnost přemýšlet ve větším měřítku. Teď bych toto myšlení chtěl do své tvorby dostat o něco více.
Před více než dvaceti lety jsi začínal tvořit na ulici graffiti a street art – i tam je silný vztah k architektuře, i když v trochu jiném smyslu…
Je to dokonce už třicet dva let od doby, kdy jsem namaloval svůj první graffiti piece! Graffiti reagují na okolní architekturu, jsou součástí města. Když jsem začal dělat trojrozměrné realizace ve veřejném prostoru, také to byla vlastně stavba ve městě a musel jsem na jeho prostředí reagovat. Moje 3D graffiti se pak stávalo součástí architektury, i když tak trochu punkově. I to, co dělám dnes, je ovlivněno architektonickými principy. Pohybuju se na pomezí malby a sochy, moje obrazy jsou na hranici objektu. Ať chci nebo ne, pracuji s hmotou a vždy je tam nějaký jednoduchý gradient – plošný, reliéfní nebo už je to přímo socha.
Jaké stavby sis vybíral, když jsi dříve po městě umisťoval své Pointy, tedy 3D graffiti z písmen slova Point sestavená do tvaru dráčků?
V případě těch menších jsem potřeboval, aby na onom domě byla nějaká zídka nebo okapová stříška hned nad prvním patrem – aby ten objekt byl vidět, ale zároveň nepřekážel a aby na něj lidé nedosáhli. Když jsem měl větší realizaci, chtěl jsem, aby to stálo ideálně uprostřed náměstí. Taková místa by se v Praze dala najít ještě dnes, protože tu moc soch ve veřejném prostoru není.
Větší realizací máš na mysli třeba oranžovou sochu Flaming Point, která v roce 2004 stála na Palachově náměstí v Praze?
Pointa na Palachově náměstí jsem tehdy dělal ještě jako student a využil jsem latě, které zbyly po natáčení nějaké reklamy a překližky, které vznikly jako odpad při stavbě skateparku. Bylo mi něco přes dvacet a přistupoval jsem k tvorbě jako k něčemu pomíjivému. Postavil jsem to tam, nehlásil se k tomu a po třech nedělích jsem sledoval, jak sochu rozebírají a vyhazují. Nepřemýšlel jsem o tom, že bych si ji měl vzít zpátky a uložit někam do depozitáře. To už se s laminátovým Pointem, který dnes stojí na terase budovy WPP Kampusu v Bubenské, nestane. Je odlitý z laminátu a náklady na jeho výrobu byly okolo milionu a půl korun. Je snad dokonce větší, než ten na Palachově náměstí.
Vznikal přímo pro terasu budovy bývalých Elektrických podniků v Bubenské?
Když jsem dělal malé Pointy, vždycky jsem toužil po tom, že se jednoho dne dopracuju k tomu, abych udělal i velkého. Místo na terase budovy v Bubenské, kterou tehdy ještě Orco pronajímalo umělcům, jsem měl vyhlédnuté už od začátku. Když jsem se ptal na tuto lokaci poprvé, ještě tam nesídlila agentura WPP a tehdejší nájemce o sochu zájem neměl. Přemýšlel jsem o tom, kam jinam ji u místit. Hledal jsem místo ve výšce, ideálně někde na rohu, a dokud jsem ho neměl, na výrobu jsem netlačil. Proces výroby sochy trval asi čtyři roky, zbrzdil ho covid. Mezitím se v budově změnil nájemce a já se šel zeptat znovu. Klaplo to a teď tam mají mou sochu zapůjčenou. Bohužel ji nekoupili, ale stojí na tom nejlepším místě, kde může být. Sedí tam proporčně a je odevšud dobře vidět. Oblé tvary krásně kontrastují s hranatou budovou. Tuto sochu si ale dokážu představit i někde přímo na střeše nároží domu.
Máš ve veřejném prostoru aktuálně nějakou další realizaci?
Kromě již zmíněného modrého Pointa jsou součástí architektury i moje muraly, tedy nástěnné malby. Většina z nich asi vybledla, ale možná by se jich ještě pár někde našlo. Posledních deset let vystavuju po světě v galeriích a začal jsem se soustředit spíše na malbu. Moje obrazy jsou ale stejně tak trochu sochami. Líbilo by se mi zvětšit je a dělat zase plnohodnotné sochy – jen s tvaroslovím, ke kterému jsem od té doby došel. Byly by to abstraktní univerzální objekty úměrné lidskému měřítku, které by fungovaly v rámci města a architektury. V podstatě bych se rád dostal k tomu, co jsem před dvaceti lety dělal punkově na ulici z odpadového materiálu a bez povolení, ale aby to nyní bylo na dospělé úrovni – se vším potřebným. Líbilo by se mi dělat i realizace do developerských projektů.
Jakého typu?
Před dvěma lety jsem měl v rámci Signal festivalu na Náměstí Republiky velký světelný objekt Medúza. Byla to dřevěná konstrukce, v níž hrála skladba, kterou komponoval můj bratr – a na tuto hudbu reagovaly světelné LED pásky zapuštěné v hranách jednotlivých elips. Byla to jen dočasná instalace s velmi omezeným rozpočtem, ale dokázal bych si ji představit jako permanentní, z trvanlivého materiálu. Nyní tak trochu přehodnocuji svoji tvorbu. Začal jsem k ní přistupovat trochu jako architekt, který chce dělat domy – včetně návrhu, vizualizace a prezentace potenciálnímu klientovi. Asi každý architekt bude souhlasit, že nejtěžší je postavit ten první dům. Jakmile máte reference, je jednodušší na ně navazovat.
Tahle myšlenka mi připomíná objekty na pomezí sochy a architektury, jaké dělá třeba Jiří Příhoda…
On je možná trochu víc konceptuální, ale zajímá mě podobné měřítko, s jakým pracuje i on – tedy objekty velikosti člověka, kterými by se dalo třeba i procházet. Rád se po čase vracím k tomu, co jsem dělal kdysi, ale dívám se na to už z trochu jiného pohledu. Nejdřív jsem dělal graffiti, ale posunul jsem ho do třetího rozměru. To mi vlastně otevřelo oči i cestu k abstraktnímu přístupu k umění, který jsem pak rozvíjel hlavně v malbách. Teď ho potřebuju dostat zase zpátky do třetího rozměru. Pracuji s organickými tvary a převádět je do fyzické podoby je daleko těžší, než ostré rohy – což by asi každý architekt mohl potvrdit. Nechat něco vyříznout z hranatých plechových desek a ty pak k sobě posvařovat je jednodušší, než frézovat zborcenou plochu do organických tvarů. A to je teď výzva, kterou mám před sebou.
Své objekty jsi vystavoval i v kontextu historických památek. Líbí se ti propojení nového a starého?
Kontrast moderních a historických tvarů mě baví. I v architektuře se mi líbí futuristické zásahy do starých staveb. Kdysi jsem měl na radnici v městečku Puteaux, kde žil František Kupka, instalaci z koulí. Za ní byla freska s figurálními výjevy ve stylu art deco a já jsem pro svou sochu schválně použil barvy, které byly i na této fresce. Vypadalo to potom, jako když se před těmi andělíčky vznášejí nějaké planety. V kostele v Orleans byla dočasně vystavena moje instalace Zone of Mystery, která pro toto místo vznikala site specific. Teď ji má uskladněnou francouzská galerie, která si ji u mě objednala a může ji použít kdekoliv jinde. Do historických prostor, tentokrát italského kostela, jsem dělal také dočasnou instalaci Anatomy of Rainbow. Fungovala na podobném principu, jako Medúza na Signal festivalu. Byly to elipsy, kterými lidé mohli procházet, a na konci ztemnělého sakrálního prostoru na to navazovala projekce.
Jak pracuješ s prostorem při přípravě nové výstavy?
Když dělám výstavy v galeriích, je pro mě prostor velmi důležitý. Představuji si, jak budu svá díla instalovat a jakou k tomu využiju scénografii. Čím je prostor zajímavější, tím je to větší výzva i zábava. Častokrát nepracuji tím způsobem, že bych vytvořil cyklus obrazů a pak teprve uvažoval, kde a jak ho vystavím – většinou k tomu přistupuji opačně. Mám k dispozici nějaký prostor a přemýšlím o tom, co by se hodilo na jaké zdi, aby to mělo dynamiku a bavilo to i diváka.
Spolupracuješ na přípravě výstav s architekty?
Na mých výstavách nemají architekti zas až tak podstatnou roli. Když pracuji na nějaké větší výstavě, jako byla například společná výstava Městem posedlí v Městské knihovně, tak tam samozřejmě architekt být musí. Kdysi jsem dělal velkou instalaci v MASP museu v Sao Paolu, v rámci výstavy De dentro e de fora (Zevnitř a zvenku). Tam mě architekti dotlačili k tomu, abych vytvořil obrovského Pointa do prostoru, kterému dominovala velká červená schodiště. Těch jsem se chytl a dal jsem podle nich tvary i onomu 3D graffiti. Architekti to rovnou kreslili ve SketchUpu a díky svému pohledu mě posunuli k něčemu, co bych si sám netroufnul, protože jsem si neuměl představit realizaci tak velkého měřítka. Přesvědčili mě, že prostor je potřeba využít a také na to byly v muzeu prostředky.
S velkorysým prostorem jsi pracoval i v případě virtuální instalace na Karlínském náměstí v Praze, pro nějž jsi v rámci již zmiňovaného Signal festivalu vytvořil sochu v rozšířené realitě. Jak vznikala?
Říkal jsem si, že v rozšířené realitě se žádné hranice nekladou a původně jsem měl představu, že by to dílo mohlo být ještě velkorysejší. Vylezl jsem na Vítkov, měl před sebou ten krásný výhled a představoval jsem si, že udělám obrovskou virtuální sochu nad celou Prahou. Postupně jsem ale začal zjišťovat, jaká jsou technická omezení. Když se na AR sochu nebo objekt nedíváš s brýlemi, ale skrze telefon, pocit vzdálenosti nefunguje stejně, jako v reálném světě. Planeta na displeji telefonu vypadá stejně metr před tebou jako kilometr vzdálená. Záleží také na tom, jaké je zrovna světlo. Technologie ještě nejsou tak vyspělé, aby dokázaly pracovat s tím, když si člověk prohlíží dílo v zákrytu větví nebo sloupů. Na Vítkově navíc bylo problémem i to, získat povolení k umístění QR kódu na zem. Museli jsme tedy hledat jinde. Napadlo mě, že bych obtočil nějaký AR objekt kolem Karlova mostu, ale to tehdy ještě nebylo technologicky proveditelné a už vůbec by nebylo možné umístit někam QR kódy s geolokací sochy. Skončili jsme tedy na Karlínském náměstí, kde jsem se z toho snažil vytěžit maximum.
Pracoval jsi pak s rozšířenou nebo virtuální realitou dál?
Vytvořili jsme na platformě Instagramu z vrstev virtuální Medúzu, která se hýbe – roztahuje a stahuje a sá se měnit i její velikost. Ale aby si rozšířenou realitu člověk opravdu plnohodnotně užil, bylo by třeba se dívat na smíšenou realitu skrze dobré AR brýle. Myslím si, že na to ještě nenazrála doba. Dívat se na rozšířenou realitu přes displej telefonu je nuda. Fyzická realita je v umění i v architektuře nenahraditelná.
Ve svých abstraktních malbách vycházíš z podobného tvarosloví jako architekti. Postupně ses od ostře řezaných ploch dostal spíš k oblým, organickým tvarům. U nich už zůstaneš?
Vývoj mého tvarosloví byl zhruba takový, že jsem vyabstrahoval písmena ze slova Point, dostal jsem se díky nim ke geometrickým tvarům a z nich jsem nakonec použil hlavně kruh. S ním jsem si začal hrát a postupně mi morfoval do různých elips, které připomínají buňky. Jednolitou plochu kruhu jsem rozložil tak, že jsem ho geometricky zrcadlil jako v kaleidoskopu. Mám sem tam chuť dělat i nějaké ostré rohy, ale musím to mít nějak opodstatněné – musí to vyjít přirozeně. Právě teď mám vytištěný zmenšený model sochy, která má trojúhelníkovou siluetu a navazuje na jednu mou starší malbu. Ještě to ale potřebuje čas.
Organické tvarosloví tvých maleb využil student architektury ČVUT David Michálek a na základě něj pro tebe jako svou ročníkovou práci v ateliéru ZAN Marques navrhl dvoupatrový dům, který by měl stát spolu s dalšími jedenácti domy na Štvanici. Konzultovali jste to spolu?
Tak to jsi mi teď vyrazila dech, slyším o tom poprvé. Škoda, že se mi neozval. Budu ho muset asi kontaktovat, abych se dozvěděl víc.
Dokážeš si v takovém domě představit bydlet?
Mám trochu problém s organickými tvary v architektuře – obývat oblé místnosti by znamenalo, mít v nich veškerý nábytek vytvořený na míru. Já mám v tomhle směru rád variabilitu. Za vrchol architektury považuji funkcionalismus. Koncept uvažování, kdy všechno je navrženo tak, aby to plnilo svou funkci a aby se v takovém domě dobře žilo. Mám rád, když je dům správně rozložený do všech světových stran a když ze všech pokojů vidím, kam potřebuji. Nedávno jsme se přestěhovali do domu na hranici Hradčan a Letenské pláně ze začátku dvacátého století. Byt jsme kompletně zrekonstruovali, ale tak, abychom zachovali jeho duši. Například interiérové dveře se dělaly úplně nové, ale s fazetami s pískováním skel, aby působily jako z dvacátých let. Architekti mi nabízeli zdi obložené dřevem a průchozí skříně, ale to není nic pro mě. Mám rád, když jsou dveře dveřmi, skříně skříněmi a na zdi se visí obrazy. Není mi blízké, když jsou interiéry definovány svou funkcí tak moc, že je to zavazující pro ty, kdo je obývají. Časem se může změnit rodinná situace, budete potřebovat místnost pro jiný účel a co pak s takovou průchozí skříní…. No a tímto jsem vlastně popřel tu dokonalost funkcionalismu (smích).
Jak by tedy mělo vypadat tvé vysněné bydlení?
Můžeš si vysnít jakýkoliv dům, ale pro mě je nejdůležitější místo, kde stojí. Pro někoho je v pořádku bydlet na předměstí, když si tam postaví dům, jaký si vysnil. Já chci ale bydlet na krásném místě s výhledem a ne se dívat na nějaké tovární haly nebo ošklivou zástavbu na konci světa, byť z luxusního domu s tisícimetrovým pozemkem. Vysněné bydlení pro mě znamená především to místo samotné. V dnešním světě je nejtěžší, dostat se právě k takovému místu.
Jaké vnímáš vztah architekt a umělec při navrhování nových staveb?
Občas jako trochu konkurenční. Když od začátku není umělecké dílo zahrnuto do projektu, pak už zpravidla v rozpočtu investora na umění moc peněz nezůstane. Architekt vyčerpá ve stavbě, kolik může – a to je samozřejmě legitimní. Mám pocit, že v současné architektuře je moc skla a málo zdí a když už zeď je, mají někteří architekti nutkání vyřešit ji i vizuálně – udělat na ni nějaký obklad nebo vzor. Měli by ale nechat umělcům volná místa, aby na ně dodali i své detaily. Umění je pro lidský život velmi důležité, i v architektuře. Výtvarné dílo může být oknem do jiného světa, do kterého se můžeš dívat, když se zrovna nedíváš z opravdového okna. Těší mě ale, že se s uměním počítá čím dál více i u komerčních staveb nebo třeba i v metru. Kdybych tedy mohl architektům něco vzkázat, tak by to bylo: „Nechávejte více prostoru pro umění, prosím!“
Jan Kaláb
Vyšel z graffiti a street art scény, kde používal přezdívky Splesh, Cakes a Point. Ta poslední se v jeho tvorbě odráží dodnes; z jejích písmen tvořil 3D graffiti v podobě dráčků, které umisťoval na nároží domů. Bývají označovány za první 3D graffiti na světě. Později se z nich staly regulérní sochy menšího i velkého měřítka. Jan Kaláb se věnuje se také abstraktní malbě na plátnech organických tvarů i site specific instalacím. Se sprejem v ruce projezdil celý svět a než absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze (v atelieru kresby pod vedením Jitky Svobodové), strávil rok také v atelieru architektury Evy Jiřičné a dva roky v ateliéru sochy Jiřího Beránka na UMPRUM. Vystavuje po celém světě a jeho díla jsou součástí významných uměleckých sbírek.
