Neplánovali to. Každý přicházel z jiného prostředí, s jinými zkušenostmi i jiným způsobem uvažování o architektuře. Dnes tvoří Veronika Kommová, Ondřej Janků a Shota Tsikoliya společně studio Collarch, které staví svou práci na vizuálně silných a promyšlených konceptech, citlivé práci s materiálem a odvaze hledat neotřelá řešení.
Pamatujete si, jak studio Collarch vzniklo?
Ondřej: Byl to takový magický moment. Neplánovali jsme to, ani jsme se dobře neznali. Jen se zkrátka stalo, že jsme se potkali ve stejném okamžiku našich profesních životů. Já jsem věděl, že si chci založit vlastní architektonické studio, a najednou jsem narazil na Verču, která to cítila úplně stejně. Shotu jsem znal ze školy. V té době měl za sebou hlavně akademickou zkušenost a chtěl si vyzkoušet praxi. Studio jsme zakládali ještě s kolegou Martinem Ptáčníkem, ale po nějaké době se naše cesty rozdělily. Byl to pro nás velký krok do neznáma. Neměli jsme zkušenost s vedením vlastního studia a vlastně jsme ani nevěděli, jak se nám bude společně pracovat. Navíc já jsem do té doby nikdy nepracoval v Česku.
Kdy to bylo?
Veronika: V roce 2017. Takže příští rok slavíme krásných 10 let. A když navážu na Ondřeje – myslím, že právě tohle nás od začátku odlišovalo od řady jiných studií. Neznali jsme se ze školy, já jsem z ČVUT, Ondra se Shotou z Umprum, nepracovali jsme spolu v jednom ateliéru a nevycházeli jsme ze stejného způsobu přemýšlení. Já jsem si přivezla zkušenosti z Vídně a z Nizozemska, kde jsem se věnovala hlavně urbanismu a projektům ve větším měřítku. Například interiéry jsem tehdy vůbec nedělala. Až později jsme začali zjišťovat, že se naše profesní cesty přece jen občas protnuly.
Shota: Když lidé zakládají vlastní studio, často už mají za sebou společné studentské soutěže nebo projekty. Vědí, jak ten druhý přemýšlí a pracuje. My jsme spolu před založením studia Collarch nikdy nespolupracovali, dokonce jsme ani neseděli ve stejné kanceláři. S Verčou jsme se poprvé potkali až u jednoho z našich prvních projektů – domu s pečovatelskou službou. Náš společný způsob práce jsme si tedy vytvářeli za pochodu.
BASILEJ, KODAŇ, VÍDEŇ I BERLÍN
Ondřeji, ty jsi říkal, že jsi před založením tvořil výhradně v zahraničí. Jaká byla tvá zkušenost?
O: Pracoval jsem ve studiu Herzog & de Meuron v Basileji. Po škole jsem jim poslal své portfolio a shodou náhod si mě tam pozvali. Nakonec jsem u nich zůstal téměř šest let. Byla to zkušenost, která mě zásadně formovala. Myslím, že kdybych těch šest let strávil například v BIG, kde jsem pracoval necelý rok ještě během školy, naše studio by dnes vypadalo úplně jinak.
Dají se tato dvě studia porovnat?
O: Vlastně moc ne. Obě studia jsou natolik velká, že fungují jako soubor mnoha designových týmů, z nichž má každý vlastní způsob uvažování. Když se podíváte na projekty Herzog & de Meuron, často vás překvapí, jak jsou od sebe odlišné. Nenajdete tam jednu jasně rozpoznatelnou formální linku. U BIG je rukopis mnohem čitelnější. Projekty pracují s jasnou ideou, kterou snadno pochopí i široká veřejnost. Někdy mohou působit až banálně, ale ve skutečnosti jsou perfektně promyšlené. Jsou to zkrátka dva odlišné přístupy k architektuře.
A na čem jsi těch šest let pracoval u Herzog & de Meuron?
O: Dva roky jsem se věnoval jedinému projektu, který se právě začíná realizovat. Od první skici po stavbu uběhlo přibližně šestnáct let. Jde o muzeum orientalismu v Kataru, které vzniká na samostatném ostrově. Je to opravdu velkolepá stavba. Architekti ji navrhli jako současnou interpretaci historických pouštních sídel. Zvenku působí téměř jako pevnost, jako uzavřené kamenné město vystavěné z pískově zbarvených objemů. Uvnitř se ale otevírá spletitý labyrint veřejných prostor, nádvoří, interiérů a průhledů na moře. Z ostatních projektů byl zajímavý například rezidenční mrakodrap do New Yorku nebo řada vil u jezera Lugano.
Jak vlastně takové studio funguje zevnitř? Měli jste možnost být v kontaktu přímo s Jacquesem Herzogem a Pierrem de Meuronem?
O: Když jsem tam působil já, pracovalo v basilejském studiu zhruba 350 lidí. Celosvětově měla kancelář kolem 450 zaměstnanců, takže naprostá většina sídlila právě v Basileji. V jednu chvíli tam běželo přibližně čtyřicet až padesát projektů současně. Přestože kancelář řešila desítky projektů najednou, dokázali si Herzog s de Meuronem udržet přehled o každém z nich. Účastnili se všech důležitých designových setkání a byli přítomní u klíčových rozhodnutí. Takže ano, potkávali jsme se s nimi pravidelně. Někdy jednou týdně, jindy jednou za čtrnáct dní, podle fáze projektu. Každopádně bylo obdivuhodné, kolik energie oba zakladatelé měli. Ve výsledku to vlastně fungovalo jako každá dobře organizovaná architektonická kancelář – kvalitně sestavené designové týmy, průběžné konzultace a jasně nastavený proces. Navíc díky tomu, že se jedná o velkou kancelář, která je finančně zabezpečená, byl i velký prostor na experimenty. Mohli jsme připravovat varianty, testovat různé přístupy, hledat nové formy nebo si doslova hrát s nápady, aniž by nás hned tlačil rozpočet nebo termíny. To je něco, co si menší ateliéry mohou dovolit jen velmi omezeně. I my se o podobný přístup snažíme, ale samozřejmě v mnohem menším měřítku.
Veroniko, jaká byla tvá zkušenost před založením studia Collarch?
V: Když jsme zakládali Collarch, pracovala jsem v kanceláři DAM architekti. Předtím jsem však strávila dva roky v nizozemském studiu Maxwan Architects + Urbanists. A ještě předtím jsem absolvovala stáž ve vídeňském studiu querkraft. Obě zkušenosti byly úplně jiné, ale obě mě výrazně ovlivnily. Ve Vídni mě nadchl především způsob fungování kanceláře. Querkraft je velmi otevřený ateliér, kde prakticky neexistuje striktní hierarchie. Neplatí tam, že šéf má vždycky pravdu. Právě naopak. Každý nápad nebo připomínka je vítaná. Když přijde s dobrou myšlenkou i nejmladší praktikant, bere se úplně stejně vážně jako názor zkušeného architekta.
Takže spíš přátelská než korporátní atmosféra?
V: Přesně tak. Když jsem tam působila, pracovalo nás něco přes třicet a pravidelně jsme si vařili společné obědy. Vždycky měl někdo službu a připravil jídlo pro celý ateliér. Zní to jako drobnost, ale vytvářelo to skvělou atmosféru. Zároveň jsme se nedávno shodli s Janicou Šipulovou a Martinem Sládkem z Consequence forma architects, kteří tehdy ve Vídni v jiném studiu působili také, že tam panovala neuvěřitelně kolegiální architektonická scéna. Když nějaké studio vyhrálo soutěž, ostatní mu upřímně gratulovali. Místo rivality fungovalo sdílení zkušeností, kontaktů i know-how.
Myslíš, že něco takového u nás v Česku také funguje?
V: Myslím, že úplně ne. Je to něco, co bych si přála vídat častěji i u nás. Občas vidím podobný přístup třeba v rámci platformy Architektky, ale obecně si myslím, že jsme od takové otevřenosti ještě poměrně daleko.
„Na škole si člověk vyzkouší ledacos, ale systematicky přemýšlet o architektuře muzeí nebo galerií jsem do té doby neměl možnost.“
A co Nizozemsko?
V: To byla zase úplně jiná zkušenost. Zatímco Vídeň mi byla kulturně poměrně blízká, v Nizozemsku bylo všechno mnohem více mezinárodní. V týmu jsme měli Japonce, Američana, Španělku, Ukrajinku, Poláka, Srba… opravdu velmi pestrou skupinu lidí. To je pak znát na samotném navrhování. Každý přinášel zkušenosti z jiného prostředí, jiné kultury i jiných měst. Když jsme hledali reference pro veřejný prostor nebo urbanistický koncept, nešlo jen o obrázky z internetu. Vždycky se našel někdo, kdo dané místo osobně znal a dokázal vysvětlit, proč tam konkrétní řešení funguje, jak ho lidé používají nebo jak se v čase proměnilo. Právě to mi neuvěřitelně rozšířilo obzory. Nejen v tom, co je možné navrhnout, ale hlavně v tom, jak architektura skutečně funguje v každodenním životě.
Shoto, co jsi do Collarchu přinesl ty ze svých předchozích zkušeností?
S: Předtím, než jsem se naplno ponořil do akademické činnosti, jsem necelý rok působil v Berlíně ve studiu Kuehn Malvezzi. Tehdy jsem se tam zaměřoval především na design výstav, muzeí a všeho ostatního směřujícímu k tomu. Pro mě to byla úplně nová zkušenost. Na škole si člověk vyzkouší ledacos, ale systematicky přemýšlet o architektuře muzeí nebo galerií jsem do té doby neměl možnost. Později jsem nastoupil na doktorské studium v Praze a odjel na výzkumný pobyt do Institutu výpočetního navrhování ve Stuttgartu, který vedl Achim Menges. V době, kdy jsem tam působil, institut výrazně rostl díky několika velkým grantům. Postupně se z něj stalo skutečně profesionální mezioborové prostředí, kde architekti úzce spolupracovali s inženýry, biology, programátory i technologickými specialisty. Díky tomuto pobytu jsem si plně uvědomil, že architektura nemusí být úzce definovaná. Poté jsem se vrátil zpět do Prahy a od té doby působím na Umprum, kde se snažím aplikovat podobný proces propojování architektury s jinými obory.
RADIKÁLNÍ PŘESNOST
Daří se vám v Collarchu tento multidisciplinární přesah aplikovat?
S: Do jisté míry ano. Spolupracujeme s umělci, inženýry i dalšími technickými profesemi. Rozdíl mezi akademickým prostředím a praxí podle mě nespočívá v tom, že by praxe byla užší nebo méně otevřená. Spíš je v ní mnohem méně prostoru pro experimentování. Když pracujete na reálném projektu, musíte dělat rozhodnutí v konkrétním čase a s ohledem na rozpočet i klienta. Základní principy jsou ale stejné. Myslím si, že architektura už dnes není definovaná tak úzce jako před patnácti nebo dvaceti lety. Přirozeně se prolíná s dalšími disciplínami a právě v tom vidím její současnou sílu.
Jak byste tedy dnes definovali Collarch?
V: Nedávno jsme měli příležitost představit Collarch na sympoziu mladých českých a německých architektů More is Now! ve vile Tugendhat. Organizátoři po nás chtěli, abychom se zamysleli nad tím, co pro nás dnes znamená heslo Less is more. Došli jsme k tomu, že už nejde o minimalismus jako estetický směr. Dnes pracujeme ve světě omezených zdrojů, složitých zadání a mnoha různých aktérů. Většina projektů nevzniká na zelené louce. Vždy vstupují do hry okolnosti, které je potřeba respektovat. O to důležitější je navrhnout řešení, které bude cílené a soustředěné na podstatu. Říkáme tomu radikální přesnost. Neznamená to dělat co nejméně, ale dělat jen to, co má skutečný význam. Když se podaří správně definovat problém a oprostit návrh od zbytečností, může mít i velmi jednoduché řešení velký dopad.
„Říkáme tomu radikální přesnost. Neznamená to dělat co nejméně, ale dělat jen to, co má skutečný význam.“
Podle nás to je například vaše kavárna Kontejner.
V: Ano, sama o sobě je to poměrně jednoduchá stavba, ale dokázala oživit do té doby nevyužívaný veřejný prostor. Její hodnota nespočívá jen v architektuře samotné, ale především v tom, co umožnila – že se místo začalo znovu používat a lidé si ho přivlastnili.
Tahle radikální přesnost musí vycházet z přesného zadání. A to většina klientů nemá…
O: Já si myslím, že velká část naší práce proto spočívá v tom, že společně s klientem zadání teprve hledáme a zpřesňujeme. Za námi často klienti přijdou s nějakou vizí nebo nápadem. Ale nápad ještě samozřejmě není zadáním. To je zásadní rozdíl oproti architektonickým soutěžím, kde jsou podmínky přesně dané. U nás práce začíná už ve chvíli, kdy pomáháme pojmenovat, co je vlastně cílem projektu.
S: Návrh má být dokonale promyšlené gesto. Měl by mít jasnou formu i sdělení, ale zároveň by měl promýšlet, jak ovlivní své okolí nejen v okamžiku dokončení, ale i v delším časovém horizontu. Architektura podle mě není jen o samotné stavbě, ale o tom, jak dokáže proměnit místo i vztahy kolem něj. Tomu se jako architekti snažíme věnovat a zkoumat to.
Dokážete odhadnout, se kterým klientem bude spolupráce fungovat?
S: Architektura je relativně pomalý proces, takže se to většinou ukáže přirozeně. Pokud si s klientem lidsky ani profesně nesedneme, obvykle se to během spolupráce vyfiltruje. Bez trpělivosti se tahle práce dělat opravdu nedá.
Existuje typologie staveb, které byste dělat nechtěli? Já vás vnímám jako studio navrhující spíše menší měřítka a interiéry, které mají často až scénografické vyznění.
S: Já jsem byl jednou na přednášce Wolfa D. Prixe a ten říkal, že by nikdy nechtěl dělat vězení a atomové elektrárny. (smích) Vlastně nevím, jestli něco podobného máme. Zatím jsme se ale nedostali do situace, kdy bychom museli nějakou zakázku odmítnout z etických důvodů. Každý architekt má samozřejmě své hranice, ale my jsme je zatím nemuseli řešit v praxi.
V: To, že jsme známí hlavně díky menším realizacím nebo interiérům, je spíš shoda okolností než záměr. Máme za sebou i větší návrhy – například soutěže Otevřený Budějovický Budvar nebo Centrum míčových sportů v Českých Budějovicích, které jsme navrhovali společně se studiem querkraft. Nedávno jsme také dokončili jednu územní studii. Velikost projektu pro nás tedy není zásadní. Kolem sebe máme síť spolupracovníků a podle potřeby dokážeme sestavit tým odpovídající rozsahu zakázky. Důležitější než měřítko je pro nás kvalita zadání a možnost přemýšlet o projektu stejným způsobem ať už jde o interiér, veřejný prostor, nebo urbanistickou studii.
O: Je pravda, že dnes jsme nejvíc vidět díky menším realizacím. Jsou výrazné, často pracují se silnou vizuální nebo scénografickou vrstvou a máme z nich velkou radost. Zároveň ale vědomě míříme i na projekty většího měřítka. Přijdou nám profesně zajímavé, ale jsou důležité také z hlediska dlouhodobého fungování kanceláře. Momentálně pracujeme na studii dvou bytových domů v Žilině, připravujeme realizaci vstupního objektu pro výrobce autodílů v Nymburce a jednáme také o návrhu interiéru hotelu nedaleko pražského letiště. Náš přístup se přitom nemění. U větších staveb se možná scénografický princip neprojeví na celém objektu, ale třeba jen v jeho klíčových částech. Podstata zůstává stejná – hledat silné a promyšlené řešení bez ohledu na měřítko.
KVALITNÍ REALIZACE JE NEJLEPŠÍ VIZITKA
Účastníte se architektonických soutěží?
S: Občas ano, ale zároveň si nemyslím, že soutěže jsou vždy tou nejlepší cestou. Nejde jen o to, že jsou pro ateliér finančně i časově náročné. Když dnes mluvíme o udržitelnosti a omezených zdrojích, přijde mi zvláštní, že desítky nebo stovky velmi schopných týmů investují obrovské množství energie do návrhů, z nichž se nakonec realizuje jediný. Z pohledu celé společnosti je to podle mě poměrně neefektivní model. Nejvíc je to vidět u velkých otevřených mezinárodních soutěží, ale do určité míry platí i pro menší zakázky. Chápu, že pro zadavatele je to způsob, jak získat širokou paletu návrhů a vybrat ten nejlepší. Když se na to ale podíváme z širší perspektivy, není to dlouhodobě udržitelný systém. Smysluplnější mi připadají vyzvané soutěže nebo soutěžní workshopy, kde je počet účastníků omezený a práce všech týmů má větší šanci být skutečně využita. Otevřené soutěže mají své místo, ale osobně v nich vidím řadu problémů nejen ekonomických, ale i filozofických.
Jak se tedy dnes může menší ateliér dostat k zajímavým zakázkám?
S: Upřímně mě to pokaždé trochu překvapí, když se k nám dostane nová zakázka. Člověk má pocit, že spadla z čistého nebe. Najednou se ozve někdo, o kom jsme nikdy neslyšeli. Pokud se na to ale podívám zpětně, většinou to není náhoda. Ať už jste malý nebo velký ateliér, nové projekty přicházejí díky práci, kterou jste už odvedli. Někdo ji viděl osobně, někdo se o ní dočetl v médiích, někdo dostal doporučení od předchozího klienta.
Pomáhají vám v tom mediálně výrazné realizace, jako byla třeba 3D tištěná autobusová zastávka?
O: Určitě ano. Zastávka je ale poměrně čerstvý projekt, takže ještě nemáme úplně odstup na to vyhodnotit její dopad. Je však zřejmé, že nám přinesla velkou viditelnost a za to jsme rádi. Má to ale i svou druhou stránku. Tím, že je ten projekt technologicky velmi specifický, začnou si vás lidé spojovat hlavně s ním. Najednou jste „ti, co dělají 3D tištěné autobusové zastávky“. To nás samozřejmě těší, ale je to trochu zavádějící. Byl bych radši, kdyby lidé vnímali především náš způsob přemýšlení o zadání a o projektu jako celku, ne konkrétní technologii, kterou jsme při jedné realizaci použili.
Podobnou zkušenost jste měli už s kavárnou Kontejner, že?
V: Ano, bylo to dost podobné. Po dokončení kavárny se nám ozývali lidé, kteří chtěli co nejrychleji postavit bistro z lodních kontejnerů, protože „už jsme to přece jednou dělali“. Pak vždy následovala delší debata o tom, co všechno za tím projektem ve skutečnosti bylo.
O: To původní zadání totiž vůbec neznělo: „Postavte kavárnu z lodních kontejnerů.“ Investor přišel s něčím úplně jiným. Řekl: „Chci nejlepší kavárnu v Holešovicích.“ A mimochodem dodal, že má rád estetiku lodních kontejnerů. To byla mnohem zajímavější výzva. Naším úkolem nebylo navrhnout stavbu z kontejnerů, ale vytvořit výjimečnou kavárnu. Kontejnery byly jen jedním z prostředků, jak toho dosáhnout. Investor navíc dobře věděl, že z ekonomického hlediska to nebude levnější řešení než klasická stavba. Přitahovala ho jejich industriální estetika, patina a charakter. My jsme se pak snažili tuhle fascinaci přetavit do architektury, která bude fungovat především jako kvalitní místo pro lidi. Výsledkem tedy není kavárna, která je zajímavá proto, že je z lodních kontejnerů. Je to především dobře fungující kavárna, která shodou okolností využívá lodní kontejnery jako svůj stavební princip. A právě tenhle rozdíl je pro nás důležitý.
A povedlo se investorovi udělat nejlepší kavárnu v Holešovicích?
O: To si netroufnu hodnotit. Co ale vím jistě, je, že do ní investor vložil opravdu velké prostředky. Od začátku jsme ji navrhovali jako plnohodnotnou stavbu, ne jako provizorní objekt. Lodní kontejnery totiž mají celou řadu technických omezení. Přehřívají se, nabízejí minimum prostoru pro izolace a technologické vrstvy, takže dostat je na úroveň kvalitní budovy je ve skutečnosti poměrně drahé. Nemůžete použít běžná konstrukční řešení, ale musíte hledat sofistikovanější materiály i technologie. Když jsme se s investorem asi před měsícem bavili nad jiným projektem, zeptali jsme se ho mimochodem, jestli už se mu investice do kavárny vrátila. A říkal, že ano. Trvalo to přibližně čtyři roky. To je podle mě důležité i z jiného důvodu. Ta stavba nezestárla. Pořád se objevuje v českých i zahraničních médiích, stále nás žádají o podklady k publikování a ve srovnání s podobnými realizacemi si drží velmi silnou pozici.
Uvažujete o pokračování tohoto konceptu?
S: Ve smyslu další kavárny z lodních kontejnerů asi ne. O tom jsme se nikdy vážně nebavili. Teď se ale řeší jiná možnost. Kavárna stojí na Ortenově náměstí a objevila se úvaha, že by se její princip mohl sezónně rozšířit do veřejného prostoru například při trzích nebo jiných akcích na náměstí.
O: Je to zatím ve fázi úvah. Projekt má velmi pozitivní ohlas i u Prahy 7, která celý záměr umožnila tím, že vypsala soutěž na pronájem pozemku. Je pochopitelné, že je na něj dnes radnice hrdá, protože se pravidelně objevuje v médiích a funguje jako dobrá vizitka veřejného prostoru. Zároveň si ale klademe otázku, jestli by přílišné rozšíření kontejnerové estetiky nakonec neoslabilo samotný koncept kavárny. Dočasné stánky nebo trhy totiž pracují s úplně jinou logikou než stavba, která byla od začátku navržena jako dlouhodobá a plnohodnotná architektura. Byla by škoda, kdyby se z něčeho, co vzniklo jako promyšlené řešení konkrétního zadání, stal jen opakovaný vizuální motiv.
Na webu máte vedle realizací také samostatnou sekci Objekty. Je to začátek vlastní produktové řady, nebo spíš prezentace vašeho přístupu?
O: Ambicí rozhodně není prodávat vlastní nábytek nebo budovat designovou značku. Ty objekty ukazujeme, protože jsou nedílnou součástí našich projektů. Po několika letech fungování Collarchu jsme si uvědomili, že právě tady se možná odlišujeme od řady jiných studií. Když nám klient dá důvěru, navrhujeme interiér opravdu komplexně až po nejmenší detaily. Jen zřídka se dostaneme do situace, kdy bychom navrhli prostor a následně ho vybavili katalogovým nábytkem. Mnohem raději vytváříme vlastní prvky, které vznikají přímo pro daný projekt a jsou jeho přirozenou součástí. Tohle uvažování jsem si do velké míry přivezl ze Švýcarska, kde bylo běžné navrhovat architekturu opravdu ve všech měřítkách.
Je český klient připravený investovat do takto individuálních prvků? Přece jen se jedná o dražší řešení.
O: Každý klient je jiný. Téměř vždy ale už na začátku vysvětlujeme, co všechno naše práce zahrnuje. Zjistili jsme totiž, že navrhujeme mnohem víc věcí, než bývá u architektonických studií obvyklé. Když připravujeme architektonickou studii nebo projektovou dokumentaci, neřešíme jen dispozici nebo materiály. Už v prvních skicách přemýšlíme o nábytku, svítidlech, detailech nebo atypických prvcích. Návrh vzniká jako jeden celek.
S: Ve studiu nemáme jasně vyhraněný styl, ale společným jmenovatelem je, že se snažíme skoro do každého projektu vnést nějaký prvek unikátnosti. Prvek, který vyčnívá a udělá daný projekt neopakovatelným.
V: To se nejvíc ukazuje u projektů, které mají nějaké prostorové limity. Ať už jde o malý byt, komerční interiér, nebo jiný komplikovaný prostor, často jednoduše neexistuje typový prvek, který by situaci vyřešil. Pak je potřeba propojit několik funkcí do jednoho objektu. Místo čtyř samostatných kusů nábytku vznikne jeden prvek, který zastane všechno najednou. Je to vlastně takový malý stroj, který kombinuje úložné prostory, sezení, osvětlení nebo další funkce podle konkrétní potřeby.
O: Právě takové prvky pak zařazujeme i do sekce Objekty na našem webu. Nezáleží na tom, jestli jde o stoličku, vestavěnou skříň nebo atypický stůl. Důležité je, že vznikly jako odpověď na konkrétní problém a nejsou přenositelné z jednoho projektu do druhého.
„Ambicí rozhodně není prodávat vlastní nábytek nebo budovat designovou značku. Ty objekty ukazujeme, protože jsou nedílnou součástí našich projektů.“
Kam byste chtěli Collarch posunout během příštích deseti let?
V: Čím dál víc nás zajímá propojování architektury s krajinou a veřejným prostorem. U některých projektů už dnes neřešíme jen samotnou budovu, ale i zahradu, okolní prostředí nebo návaznosti na veřejný prostor. Stejně důležitá je pro nás práce se zelení, spolupráce s krajinářskými architekty nebo hledání udržitelnějších řešení. Zajímá nás využití nových materiálů, recyklace, možnosti demontáže staveb nebo technologie, které dokážou snižovat environmentální stopu architektury. Myslím, že právě tímto směrem se bude naše práce dál přirozeně vyvíjet.
S: Na první přednášce profesora Achima Mengese jsem kdysi slyšel větu: „A new understanding of materials in architecture is beginning to emerge.“ Pak jsem mimochodem zjistil, že je to jeho první věta v každé přednášce. A právě to je téma, které mě fascinuje dodnes. Chtěl bych se dál věnovat hledání nových způsobů práce s materiály a jejich využití pro vytváření silných prostorových i vizuálních zážitků. Materiál je podle mě jeden z hlavních nositelů atmosféry architektury.
O: Já mám tu vizi vlastně docela jednoduchou. Za deset let bych chtěl sedět ve stejné kanceláři s Veronikou a Shotou a mít kolem sebe klienty, kteří za námi nepřicházejí jen proto, že potřebují postavit dům. Chtěl bych, aby nás vyhledávali proto, že hledají něco navíc. Silný koncept, překvapení, scénografii, práci s materiálem nebo prostor, který bude mít vlastní charakter. Je jedno, jestli půjde o interiér, veřejnou stavbu nebo urbanistický projekt. Důležité je, aby to byly zakázky, které nám umožní přemýšlet o architektuře stejně svobodně a komplexně, jako o ní přemýšlíme dnes.







