Jsou tým kamarádů. Architektů, designérů a scénografů. A taky kreativní studio zabývající se architekturou, interiérovým designem, designem nábytku a výstavními instalacemi. Studio Formafatal založila architektka Dagmar Štěpánová, která se po odchodu na Kostariku věnuje tamním projektům. Pražský devítičlenný tým dnes vede Katarina a Jan.
„Vytváříme veřejné prostory, ve kterých se lidé cítí jako doma, a domovy, které jsou šité klientům na míru. Ke všem projektům přistupujeme s důrazem na konkrétní lidské potřeby. Individuální přístup u každého projektu zakládáme na vzájemném porozumění s klientem, nadšení, přirozené spolupráci a jednotných koncepčních řešeních. Projekty řešíme komplexně od kreativního konceptu až po realizaci a s důrazem na detail,“ říkají architekti.
Out of mimolimit
Potkali se kdysi dávno ve studiu mimolimit Barbory Škorpilové. “V mimolimitu se již tehdy navrhoval interiérový design na té nejvyšší úrovni. A takových interiérových studií v České republice moc nebylo. Bára svým stylem do jisté míry definovala tehdejší scénu,“ začíná náš rozhovor v historickém domě, kde sídlí ateliér Formafatal, Jan Roučka. „Design Báry, u které jsme začínali, byl vždycky ultimátní. Ona prostě moc nedělá kompromisy, jak při navrhování, tak v přístupu ke klientovi. Na jednu stranu to bylo období obrovských pracovních zkušeností, na straně druhé důležitá škola profesních mezilidských vztahů “ pokračuje Katarína. „Náš přístup k navrhování interiérů je dnes praktičtější a možná bych ho popsal jako pravdivější,“ říká Jan.
Jak byste tedy popsali váš styl?
Jan: Chceme, aby naše interiéry byly útulné, aby dobře stárly. Aby třeba i po deseti letech byly pořád pěkné. A to se nám potvrzuje. Autentista je wine a champagne bar v srdci Starého Města, v historickém domě U Zeleného věnce. Ten dům byl postavený v roce 1357 a my jsme interiér navrhovali před pěti lety. Byli jsme tam nedávno s majiteli oslavit výročí a vlastně jsme se divili, že ten interiér jako kdyby byl nový. Nic bychom tam ani po pěti letech neudělali jinak.
Katarína: Materiály a přístup, který jsme zvolili, stárne tak, že není vlastně poznat, jak je to staré. Jsme moc rádi, že to Autentistům pořád dobře klape.
A jak to šlape vám? Jaké máte ohlasy na vaši práci?
Katarína: Klienti se nám vracejí, nebo nás doporučují dál, jsou i po letech spokojeni, což je pro nás nejlepší zpětná vazba.
Tak to zní jako příběh z ideálního a krásného světa. Nemůžu tomu uvěřit…
Katarína: Myslím, že to tak je. I proto, že od začátku celého procesu navrhování vše s klienty ladíme velmi pečlivě. A buď jsou nastaveni na naši estetiku a dokážeme si porozumět, anebo to nejsou ti praví klienti pro nás a my architekti pro ně
Jan: Samozřejmě náš svět není zalitý jen radostí, jak jsi reagoval… Ale snažíme se vždycky na klienty naladit tak, abychom je pochopili. A samozřejmě to nikdy není úplně jednoduché, protože někdy máme pocit, že my jim to řešení vlastně neseme a oni ho tam třeba nevidí. Kolikrát záleží na úplných detailech.
Jakých?
Jan: Jde hodně o komunikaci a způsob prezentace. Někdy, když jim ten příběh „vyprávíme“ třeba jen pomocí moodboardů a skic při společném rozhovoru, nemusí je to oslovit, protože „to tam přesně nevidí“ . Máme vyzkoušené, že klienti reagují na fotorealistickou vizualizaci, kde je například knihovna naplněná různobarevnými knížkami. Stoly v interiéru restaurace jsou prostřené… pak už v tom najednou vidí tu svoji restauraci nebo svoji knihovnu.
Povídáte si dlouho s klienty?
Katarína: Hodně. Klient nám ukazuje, co se mu líbí, my mu ukazujeme možná řešení , protože to má nějakou emoci podobnou té jeho… A my jako architekti to pak samozřejmě musíme poskládat do fungujícího celku. Vlastně každý náš projekt je jiný.
Jan: Musíme zadání rozebrat na atomy a návrh má ukázat, kde je průsečík, který klientovi přináší řešení. A samozřejmě to vyprávíme naší řečí, která je nám vlastní.
Plech je plech. Beton je beton.
Pojďme u „formálně-fatálního“ jazyka ještě chvíli zůstat. Jak byste dnes charakterizovali vaše studio?
Jan: Myslím, že jsme stále zůstali věrní svému stylu. A kdybych ho měl popsat? Já jsem si tuhle otázku mnohokrát kladl… Kdybych měl říct jediné slovo, tak řeknu: pravdivý.
Katarína: Oslovují nás klienti, kterým je náš styl a design blízký. Shodujeme se v estetickém cítění, a co se týká materiálů, tak navážu na Honzu. Máme rádi upřímné materiály. Tak, jak jsou. Prostě, beton je beton. Plech je plech. Materiály, které snesou stárnutí, patinu, poškrábání
Jan: Chceme, aby materiály, které použijeme, prodaly to, co jsou. Nebo vyštukovanou zeď máme radši flekatou, protože když se štuk kletuje, tak je tam ten rukopis prostě vidět. A to je na tom to krásný.
Katarína: Ruční lidská práce má v sobě bohatost a každý metr čtvereční je pak vlastně umělecké dílo. Proto taky máme v interiéru rádi stěrky a patiny.
Jan: A všechny tyhle jednotlivé střípky dávají interiéru živost a vlastně neopakovatelnost a nenapodobitelnost.
Nebojí se někdy vaši klienti téhle surovosti a taky určité nepředvídatelnosti?
Jan: Ano, někdy se toho bojí. Hlavně na začátku realizace jim přijdou naše věci hodně surové, třeba až hrubé. Ale my jim musíme vysvětlovat, že je potřeba vše posuzovat v celkovém kontextu. Základ může být hrubá zeď a podlaha a do nich pak osazujeme a aranžujeme další věci. A ty jsou zase super přesné a jemné, většinou to jsou typové produkty, třeba měkké a čalouněné. Měkce vypadají a měkké taky jsou.
Katarína: Materiálový kontrast v interiéru vytváří určité napětí a mnohovrstevnatost. To bych řekla, že charakterizuje naše interiéry. Když se podíváš na interiér vinotéky Autentista a například na nový interiér na Vyšehradě, tak oboje má do jisté míry stejný základ. Patinované stěny a stěrku, ale každý je jiným způsobem útulný a má jiné barevné tóny.
Navrhujete do vašich interiérů mobiliář na míru?
Jan: Vždycky…
Katarína: …protože s typovým nábytkem mnohdy nejde to, co potřebujeme. Třeba v Autentistovi je obrovská výrazná a na míru navržená vinotéka, která kopíruje klenbu sklepa.
Kde začíná vaše práce s konkrétním prostorem interiéru?
Jan: Nejdřív u projektu interiéru řešíme, jestli funguje dispozice. Zrevidujeme dispozice v kontextu zadání. A když je nevyhovující, tak hledáme nové řešení i za cenu velkého bourání, pokud to projekt dovolí. Zabydlování nějakého interiéru znamená, že tam naneseme nové vrstvy, které tam předtím nebyly
Držíme se svého
Architekti mají někdy problém s označením interiérové studio. Řekli byste o sobě, že jste interiérové studio?
Jan: Ano určitě, protože v navrhování interiérů je těžiště naší práce.
Katarína: Sama sebe vnímám jako architekta, který se specializuje na interiér. Dost často architekti, kteří navrhují celé domy, na interiér koukají jako na něco podružného. Anebo se najednou neumí přepnout na interiér jako na nový, v jistém smyslu svébytný projekt , který má větší detail a má specifické požadavky.
Jan: Anebo nechtějí měnit měřítko a prostě řešit jeden byt. Výsledný interiér nemusí být celý špatně, ale klientům zde mnohdy chybí propracovanost do většího detailu. Nejde jen o konstrukční detaily, ale i celkovou koncepci interiéru. Tu můžete dát dohromady, jen pokud se zmenšíte z pomyslného obra, který kouká na celý dům zvenku vejdete dovnitř. Pak se vám v hlavě začnou odehrávat scény ze života jako v divadle nebo ve filmu a vy pro ně můžete dostavět ty kulisy.
A vy nemáte ambici navrhovat bytové domy nebo třeba urbanismus?
Jan: Urbanismus vůbec, ale nějaké menší objekty máme za sebou. Chalety, rodinné domy… tohle menší měřítko je nám taky blízké.
Katarína: Asi bychom to dokázali, ale byl by to krok trochu mimo. A vlastně i zbytečné trápení. My se chceme věnovat tomu, co umíme. Občas nás osloví architekt velkého domu anebo jeho klient a chce nás na interiér. Takže pak ve finále vznikne spolupráce, za kterou jsou obě strany rády.
Jan: Teď navrhujeme interiér krásné vily od zkušeného architekta Aleše Fialy, doporučil svému klientovi, že , že interiér raději svěří nám. Interiér ho tolik nebaví a je rád, když to uděláme my. Obě strany se musí navzájem respektovat.
Katarína: Takhle jsme třeba spolupracovali s ateliérem Machar Teichman nebo ADR. My nebudeme architektům domu posunovat okna na fasádě a oni nás nechají dělat interiéry nejlíp, jak umíme.
Zakladatelka studia Dagmar Štěpánová žije dlouhodobě na Kostarice. Jak vaše spolupráce na dálku probíhá?
Katarína: Postupem času se naše spolupráce vyprofilovala tak, že každý z nás funguje odděleně. Pražský tým má devět lidí a my dva s Honzou vedeme projekty klientů, kteří oslovili pražskou část ateliéru. Dáša pracuje na projektech na Kostarice. A kdyby bylo potřeba, kapacity týmů dokážeme propojit.
Jan: Přece jen jsou tam na to jen dva. Ale moc se to nestává. Je to také spojené i s tím, že abyste dokázali v projektu kvalitně pomoci, měl byste dobře znát klienty, zadání, lokaci a podobě. Tu kontinuitu nejde přes oceán tak snadno udržet.
Hodně zmiňujete ruční práci, například kletování omítek. Jsou nějaké technologie, které vás okouzlují a se kterými rádi pracujete?
Jan: Rozhodně to je 3D tisk. Třeba tisk betonu, jak ho dělá Federico Díaz, to považuji za totálně moderní technologii s nezaměnitelným rukopisem. Také s Federicem pracujeme na projektu dvou domů, které jsou tištěné. Je to technologie a přitom je velmi autentická a pravdivá.
Katarína: A pak virtuální realita. My jsme se takhle seznámili s firmou Virtuplex, která virtuální realitu dělá na nejvyšší možné úrovni. Pro naši práci je tahle technologie skvělá, má takovou míru detailu, že člověk získá přesný pojem o daném prostoru. A samozřejmě o všech těch texturách, materiálech a detailech. V té virtuální realitě má člověk tendenci si sednout na gauč.
Jan: Když jsme tam s klienty byli, tak mne vadily třeba otevřené dveře ve výhledu, tak jsem je chtěl zavřít a pak jsem zjistil, že tam vlastně nejsou.
Nakolik virtuální realita mění vaši návrhovou práci?
Jan: Musíme návrh vymodelovat ve 3D, v daných materiálech a potom je práce už na straně té firmy, která to virtualizuje. Takže pro nás to zas tak velká změna není, protože prostory se modelovaly stejně pro účely vizualizací.
Katarína: Považuju za skvělé, že tahle technologie začíná být dostupná i s pomocí brýlí v podstatě na jakýkoliv projekt.
Vedete úspěšnou, jasně vyprofilovanou architektonickou kancelář. Co byste poradili studentům nebo lidem, kteří přicházejí do vašeho oboru?
Jan: Musíte mít odvahu. Nebát se a prostě začít architekturu dělat. Ale zároveň s nějakou pokorou, bez které to nejde. Obrnit se trpělivostí, protože žijeme ve věku, kdy všechno na sítích vypadá jako hned hotové…
Katarína: … a snadné. Ale tak to není: projekty prostě trvají dlouho. A nejde to zabalit a říct si, že mne klienti nechápou. Pro mne byla i velmi cenná zkušenost práce v jiném ateliéru. To, že děláš pro někoho, klidně ještě při škole, sbíráš zkušenosti…
Jan: … shrnul bych to: trpělivost, pracovitost a pak stát nohama na zemi.
Formafatal
Formafatal je interiérové studio s nezaměnitelným rukopisem. V Praze se dnes potkáte s týmem pod vedením tandemu Katarína Varsová a Jan Roučka. Za Dagmar Štěpánovou musíte zaletět na Kostariku. Studio pracuje na řadě komerčních a rezidenčních projektů nejen v České republice, ale napříč světem. Za realizované projekty získali celou řadu tuzemských i mezinárodních ocenění. www.formafatal.cz
