Patříte dnes k velmi rychle rostoucím architektonickým studiím v České republice. Jak říkáme i na obálce našeho časopisu, jste „perspektivní“ architekti. Kde dnes vaše studio je? V jakém se nacházíte stavu „akceschopnosti“?
Martin: Já bych ten stav popsal tak, že jsme stále na cestě. Po deseti letech od založení jsme znovu tak trochu na začátku. S naším přestěhováním do Karlína jsme začali psát novou kapitolu.
Ján: Předtím jsme měli studio ve spojených bytech ve Vinohradského činžáku a přestěhováním jsme se stali architektonickou kanceláří. Prvně jsme hledali víc industriální prostory, ale nebyli jsme schopni najít nic, co by vyhovovalo naším požadavkům na flexibilitu a růst. Potřebovali jsme i vstup z ulice potřebný pro showroom Arkhe. Po roce jsme našli ideální prostor, přestože se jedná o klasické kanceláře v developerské novostavbě. Udělali jsme proto maximum v designu interiéru a vytvořili co nejlepší zázemí a atmosféru pro naše týmy.
Martin: Když jsme našli prostory v Karlíně, tak nás bylo 30 a kanceláře jsme navrhovali pro padesát lidí. Dneska je nás kolem sedmdesáti.
Jak se dá takhle rychle růst na české architektonické scéně? Je tady dostatek zakázek pro takhle velký tým?
Ján: Na České scéně je v současnosti hodně příležitostí pro architekty a my jsme se rozhodli vyzkoušet více segmentů. Pro růst určitě vidíme příležitost a zkoušíme různé cesty.
Proč to jiná architektonická studia nezkoušejí?
Ján: Protože vedení většího studia přináší jiné výzvy nad rámec samotné tvorby. Je potřeba se lépe organizovat, architekti musí pracovat v týmech a samozřejmě se mění i pohled na autorství při navrhování.
Martin: Já bych ale netvrdil, že když nerostou, tak dělají něco špatně. Znám řadu architektů, kteří mají malé studio a jsou naprosto spokojení.
Ján: Já bych to upřesnil: možná mají jiní architekti jiné ambice a nepotřebují, nebo nechtějí růst. Ale my chceme být velké studio, které cílí na komplexní projekty větších měřítek. Abychom je mohli dělat, musíme mít tým, který je takové projekty schopný vést a mít na ně dostatečnou expertizu.
Vrátím se k mé otázce: je na českém trhu tolik velkých projektů?
Martin: Je jich tu dostatek, velké projekty však mají jednu nevýhodu: mohou se kdykoliv zastavit, a proto jich musíte dělat paralelně několik.
Ján: V ten moment to začne být v podstatě matematika. Abyste udržel tak velký tým a ustál změny v projektech, tak musíte dělat hodně projektů najednou. Navíc neděláme jen návrhy budov, ale naším cílem je dělat projekty komplexně. To znamená, že zajišťujeme vše od architektury, interiéru, landscapu až po projekci. U našich klientů si nevyzobáváme jen „architektonické krásno“, ale nabízíme komplexní službu jako celek.
Jak se to pak promítá do struktury vaší kanceláře?
Martin: Máme několik různě velkých týmů a každý se věnuje jinému segmentu. V Perspektivu je dnes pět týmů, interiérový design, architektura, veřejný prostor a prostorové plánovaní a projekci. Každý z těchto týmů jede po své vlastní ose, ale zároveň spolu kooperují na komplexních projektech. Každý z nich má okolo 12–15 lidí a dohromady využívají synergii celku. Každý tým má svoji klientelu, zakázky, ale zároveň máme projekty, které jdou naskrz všemi týmy.
Stavíme souhvězdí hvězd
Je to model, který jste převzali ze zahraničí?
Ján: Tam je to cekem běžné. Vycházíme z toho, že jeden architekt nemůže umět navrhovat všechno, a proto by každý měl dělat to, v čem je nejlepší. V malém studiu o pár lidech hlavní architekt zastává všechny role na projektu několik let a udělá ho skvělý. Ale na konci dne si spočtěte, že za těch pět let neudělá více než dva nebo tři projekty. My proto rozdělujeme projekty v rámci architektonických týmů podle typologií, díky čemu rychleji získáváme větší expertizu.
Martin: My jsme se od začátku koukali, jak fungují architektonická studia v zahraničí, jako je třeba Gensler (studio založené v roce 1965, které dnes má kolem 6000 lidí v desítkách kanceláří po celém světě – pozn. red.), nebo H.O.K. A vždycky jsme viděli, že to, co my děláme, je jen jedna záložka z takhle dlouhého seznamu kanceláří, které má po světě třeba zmiňovaný Gensler. Když čtete jeho knížku, tak v ni přesně vidíte, proč byl schopen vybudovat takovou strukturu – nešlo mu o individuální hvězdy, ale o souhvězdí hvězd.
Chcete na české scéně vytvářet taky taková souhvězdí hvězd?
Martin: Ano, my se prostě snažíme k nám do týmu sehnat skvělé architekty, kteří u nás budou oceňovaní sami za sebe. A díky tomu vytváříme synergii, která vytváří kvalitu.
Ján: A tu nakonec ocení hlavně klienti.
Kde ale dnes při nedostatku pracovních sil nabíráte lidi?
Ján: Měli jsme obrovské štěstí na naši HR Barboru. A od začátku jsme věděli, že stavíme firmu, která bude mít kromě architektů i specialisty na obchod, finance, marketing a HR, kteří nám pomohou vyrůst. Už při relativně malém množství lidí, někde kolem 25 lidí, jsme začali stavět podporu pro architektonický tým. Tam, kde je fokus, musí přijít i výsledky. Nábor a interní práce na rozvoji lidí v týmech je pro nás stejně důležitá jako práce na projektech. Skvělou architekturu dneska děla v česku hodně studií, ale investovat do lidí se obecně začalo až v posledních letech, kdy je na trhu práce velký nedostatek nových lidí.
Jak dlouho se dá takhle organicky růst?
Ján: Slovo „organický“ pro mě znamená pomalý růst. My rosteme na české poměry poměrně rychle a na limit trhu jsme zatím nenarazili. Myslím si, že se to v zahraničí dělá podobně. Jen u nás někteří lidé stále žijí v představě, že architektonické studio by se mělo zaměřovat hlavně na studie a nic jiného. My věříme, že architektura je komplexní služba, která potřebuje udržitelný byznys model a strategii. Nechceme se soustředit jen na tvorbu studií, ale nabízet všechny fáze projektů a současně budovat expertizu a silné zázemí v různých architektonických typologiích.
Soutěže
Jak na to reagují klienti?
Martin: Hledáme klienty, kteří mají silnou vizi a chtějí do toho jít s námi. Klíčovou součástí našeho studia je soutěžní tým, který je nositelem inovace.
Ján: Vrátím se k tomu, co už jsem říkal: když se člověk soustředí, přináší to výsledky. Když jsme před pár lety začali dělat soutěže, první dva roky jsme se jim věnovali spíše okrajově – jednu, dvě ročně, na kterých jsme strávili nespočet hodin. Výsledek? Velká frustrace a nulové úspěchy. Proto jsme přehodnotili přístup a vytvořili dedikovaný soutěžní tým, který se věnuje výhradně tomuto.
Jak to funguje?
Ján: Začali jsme pilovat expertizu týmu – jak mají vypadat naše výstupy, co je v konkrétní soutěži klíčové… a postupně jsme zvýšili frekvenci. Dnes děláme 18 soutěží ročně. Je to otázka statistiky – pokud bychom dělali jen dvě ročně s úspěšností 20 %, nikdy nic nevyhrajeme. Čím více soutěží, tím vyšší šance na úspěch.
Jak si soutěže, do kterých se hlásíte, vybíráte?
Ján: Zaměřujeme se na určité typologie, které chceme dělat. Velkou roli hraje i finanční ohodnocení.
Myslíte odměny vítězům?
Ján: Nejen to. Jde o celkový objem. Projekt například obecního domu nebo kulturního centra v menším městě nám zabere stejný čas jako velká škola za půl miliardy korun. Soutěžit o menší projekty se nám ekonomicky nevyplatí. Takové soutěže dávají smysl menším studiím, která sbírají zkušenosti a chtějí si vyzkoušet novou typologii. Pro nás to ale není efektivní. Máme fixní náklady na provoz kanceláře, takže se musíme zaměřovat na větší projekty. A především – my chceme dělat velké věci.
Pojďme ještě chvíli u soutěží zůstat. Co dalšího při výběru posuzujete?
Martin: Díváme se na složení poroty, na lokalitu, koukáme se prostě na všechno. A neustále vyhodnocujeme, jestli nám to dává smysl.
Ján: Také máme určitý styl vlastní architektury a pokud bude porota dané soutěže stylově diametrálně jinde, tak těžko uspějeme a porota nás nevybere.
Martin: Navíc my sami už se dostáváme do porot, takže vidíme, jak soutěže u nás fungují, máme i pohled z druhé strany.
Jak jste v těch zmiňovaných osmnácti soutěžích dopadli?
Ján: Měli jsme úspěšný rok, asi 70 % našich návrhů dostalo nějaké ocenění, a odnesli jsme si tři první místa na projektech, které nyní dopracováváme do dalších stupňů.
Co zahraniční soutěže?
Martin: Minulý rok jsme začali pracovat i na zahraničních soutěžích, zatím bez úspěchu. Letos se na to chceme více zaměřit, což odpovídá naší dlouhodobé vizi expandovat do zahraničí.
Ján: Postupujeme podle jasně stanovené strategie a víme, že plošný útok na všechny trhy nefunguje. Je potřeba si vybrat konkrétní trh a soustředit se na něj. Pokusili jsme se založit pobočku v Bratislavě, ale nevyšlo to. Energie v kanceláři vzniká mezi konkrétními lidmi v týmu, a když někde otevřete pobočku, kde sedí dva lidé a čekají na úkoly z Prahy, tak to prostě nefunguje.
Pořád se točíme u tématu tým, velikost, zakázky… Jak zakázky kromě soutěží získáváte?
Martin: Vždy se snažíme mít mírný převis zakázek, protože se některé mohou pozastavit, což je běžný průběh architektonických projektů…
V letectví se tomu říká overbooking, vždycky se prodá víc letenek, než kolik je sedadel…
Ján: Přesně, my pracujeme s přibližně 20% overbookingem. Někdy se projekt zasekne na stavebním povolení, jindy se změní developer… Architekturu nejde naplánovat úplně přesně. A nezapomeňte, že jsme s architekturou začali v roce 2020. Tehdy jsme vyhráli naši první soutěž – a víte, jak dlouho tu trvají projekty.
Martin: Běžně pět až sedm let.
Ján: Já se vrátím k projektu náměstí Jiřího z Lobkovic v Praze, který jsme vyhráli v roce 2020. Pamatuji si, jak jsme přišli za starostou, a on nám říká: „Jsem tak rád, že jste mladí. Možná se dožijete toho, že to náměstí bude.“
Martin: Je rok 2025 a projekt ještě nemá ani stavební povolení.
Projekt veřejného prostoru kolem pražské Masaryčky je ale dokončený…
Martin: Protože měl soukromého investora a před začátkem soutěže už bylo vydané stavební povolení. My jsme zpracovali studii, která sloužila jako podklad pro změnu stavby před dokončením. Přesto jsme museli soutěžní návrh upravit podle požadavků investora a odboru památkové péče.
Takže pro veřejné investory nechcete pracovat?
Ján: Samozřejmě že chceme a děláme to. Akorát má to svoje pro a proti a vy s tím musíte umět pracovat. Veřejné projekty trvají déle, ale minimálně během projekce postupují stabilně kupředu. Zatím jsme u většiny projektů ve fázi povolovací dokumentace a realizace máme mimo Masaryčky teprve před sebou.
Jste dnes v situaci, kdy si klienty můžete vybírat?
Martin: Bojujeme za každý projekt. Takže bych vůbec nepoužil slovo vybírat. Jsme v růstové fázi, to znamená, že spíš pořád hledáme novou práci. A ještě je pořád řada developerů, kteří o nás nevědí. Stále máme prostor k růstu. Klienti v dnešní době často jdou cestou interní soutěže, takže musíme u každého projektu vymýšlet strategii, jak jej získat. Zároveň neustále sledujeme dění na stavebním trhu a hledáme příležitosti ke spolupráci se silnými partnery.
Mezi jedny z vašich větších soutěží patřil i 4. Kvadrant , kde jste skončili druzí…
Martin: Čtvrtý Kvadrant byl jedna z komplexnějších soutěží se složitým zadáním, která se vyhodnocovala v roce 2023. Ve spolupráci s ateliérem Cityforster jsme se umístili na druhém místě, které je sice fajn, ale nám jde o navazující zakázky a realizace. Nesdílíme proto názor některých architektů, že nejlepší je druhé místo. Ve stejném roce jsme měli „smůlu“ na několika dalších významných projektech, kde jsme skončili, jak se říká, pod bednou – dostavba letiště s Nordic architecture, ZUŠ v Pardubicích, památník Pražského povstání a pak terminál VRT v Hranicích na Moravě. Sic oceněné, považujeme druhé místo jako vlastně nejhorší umístění.
Za vaším uvažováním je hodně matematiky nebo statistiky. Máte nějakou metodu?
Ján: Já mám věci hodně postavené na datech. U každého projektu měříme, kolik nám vzal hodin. Jak nám vycházejí náklady. Jak co máme dělat, abychom věděli, jak na základě dat projekt řídit. Znovu se vrátím k tomu, že architektura je služba, klient nám zaplatí peníze a za to musí dostat adekvátní hodnotu v projektu. Pro finanční udržitelnost studia je nutné neustále hlídat, aby projekty nebyly v červených číslech.
Ale pojďme si na rovinu říct, že náš klient vždycky dostane trochu víc. My máme náš mindset nastavený tak, že náš projekt prostě musí být kvalitní a děláme pro to maximum.
Jakou máte „perspektivní“ vizi do budoucna?
Martin: Vlastně jsme se dostali k celkem banální větě: jsme evropské studio se sídlem v Praze.
Díváte se třeba na Londýn nebo na Berlín?
Ján: Jsme nyní ve fázi, kde analyzujeme příležitosti hlavně v sousedních státech a prověřujeme na kterém trhu bude nejefektivnější začít. V Česku rezonuje Londýn, i nám je energie Londýna blízká, ale zároveň je tu otázka, co my v Londýně jako architekti můžeme nabídnout?
A co tedy?
Martin: Myslím, že tady neděláme horší architekturu, než je v Evropě standard. A když se bavím s lidmi napříč celou Evropou, nepřekvapuje mě, že architekti mají co dělat, aby sehnali práci pro vlastní studio. A v ten moment je ta otázka „Co v Londýně“ dvakrát tak silná.
Ján: Proto třeba Londýn a pobočka tam za mě není cesta. Všichni tam chtějí být, což znamená, že tam je obrovský přetlak a velká konkurence. Proč se snažit prorazit na nejdražším trhu? To přece logicky nedává smysl. Je přece mnohem důležitější se etablovat někde, kde to jde jednodušeji, získat zkušenosti a pak jít dál do zahraničí.
Martin: Když se podíváte na všechny krize, které proběhly architektonickým světem, co dělala velká studia? Zavřela všechny svoje zahraniční pobočky, rozpustili lokální týmy a zůstali na svém domovském trhu.
Obrazy a vizualizace
Nakolik je pro vaši práci důležitá výsledná vizuální prezentace? Využíváte virtuální realitu pro prezentace?
Martin: Naše vizuální prezentace musí být vždycky na top úrovni a bez kompromisů. Máme interní vizualizátory. A když nestíháme, vizualizace outsourcujeme. A virtuální realita je vlastně jen technologie nasazená na revitový model. Tím, že všechno děláme v Revitu, tak nám stačí doslova jeden klik a jsme ve virtuální realitě. Technologicky je to strašně jednoduché.
Je nějaká architektonická typologie, kterou jste nedělali… a chtěli byste?
Martin: Bazén. Dělali jsme několik soutěží na bazén, vždycky jsme dostali nějakou cenu. Ale zatím jsme nevyhráli.
Čím si to vysvětlujete?
Martin: Podle mě vyhrávání soutěží je v první řadě o mindsetu. My máme ve firmě pozitivní winning mindset. Člověk musí dělat každou soutěž s tím, že bude na prvním místě, nesmí ani na vteřinu polevit. Já jsem totiž jednou prohlásil, že by mi nevadilo být druhý, a pak jsme byli snad čtyřikrát po sobě druzí. A přitom předtím jsme vyhráli za sebou v řadě třeba pět soutěží. A tak si říkám, hele bacha! Už to nesmím říkat. U nás v Perspektivu neexistuje oceňování druhých míst, jedeme dál.
Co vám udělalo poslední dobou radost?
Podařilo se nám uspět ve třech soutěžích na nové školy. Dvě základní svazkové v okolí Prahy a jedno gymnázium v Bratislavě. To je hodně zajímavé, protože má soukromého investora a funguje unikátním systémem projektové výuky, která u nás není úplně běžná. Na těchto projektech pracují naše týmy společně , zda naše vize přinese kvalitní výsledek.
Kde budete za dva roky? Jak dlouho se dá tahle růstová linka držet?
Ján: Já mám rád německý model, kde se práce moc nerozděluje na architekty a projektanty, není mezi nimi tvrdá linie. Proto teď stavíme na vlastní projekci.
Martin: Stále máme některé pozice neobsazené a pokud se nám podaří získávat nové projekty, tak náš tým ještě rozšíříme. Vidíme potenciál v landscape a urbanismu. Chceme dále pracovat s naší platformou Perspektiv Research, kde aktuálně zpracováváme téma Colivingu jako nové typologie, která si ještě nenašla v česku své téma.
Před dvěma lety jsme s architekty ze Studia Perspektiv natáčeli videorozhovor do našeho seriálu Architekti kanceláří. Tehdy navrhovali především interiéry a kancelářské fitouty a ve studiu jich bylo kolem dvaceti. A měli velké plány. O dva roky později je jejich tým trojnásobný. A stále mají velké plány.
