Přinášíme vám rozhovor s Karolínou Vackovou, kurátorkou festivalu Film a architektura. Povídali jsme si primárně o blížícím se festivalu… Jak se Karolína k dramaturgii festivalu dostala, ale i o tom co pro ni znamená architektura a film. A jaké výhody vidí v jejich vzájemné kombinaci. A na závěr nám prozradila své tři filmové favority letošního ročníku festivalu.
Karolína se věnuje dramaturgii, produkci a komunikaci kulturní akcí se zaměřením na architekturu, film a výtvarné umění. Vystudovala obor Arts Management na Vysoké škole ekonomické v Praze. V minulosti působila v několika pražských galerií, jako jsou DSC Gallery a Galerie Rudolfinum, v zahraničí pak získala zkušenost s tvorbou kulturního programu ze dvou Českých center v Bruselu a Berlíně. Po svém návratu pracovala jako PR specialistka pro Národní galerii Praha. Se spolkem Kruh, který se věnuje propagaci architektury, začala spolupracovat v roce 2019. O dva roky později převzala dramaturgii filmového festivalu.
Jak ses dostala k dramaturgii na festivalu Film a architektura a co tě na téhle práci nejvíc baví?
Je to možná trochu paradoxní, ale nestudovala jsem ani architekturu, ani filmovou vědu, ačkoliv jsou to moje dva velké zájmy. Měla jsem blízko k řadě uměleckých oborů, pracovala jsem v několika pražských galerií, ale k architektuře jsem tíhla nejvíc. Přes kamarádku jsem se dostala ke Kruhu, který festival pořádá a propagaci architektury se věnuje už od roku 2001. Začínala jsem nejdříve jako výkonná produkční a v průběhu let se dostala až k samotné dramaturgii. Ze začátku jsem se toho pochopitelně obávala, ale nakonec studium Arts Managementu mi asi dalo pro to nejlepší základ. Organizaci festivalu se spolu s mým kolegou Václavem Ševčíkem věnujeme opravdu po všech směrech. Chtělo to hodně úsilí, ale nakonec festival kurátoruji už třetím rokem, rozšiřujeme jak náš program v Praze a v regionech, tak například i spolupráci se zahraničními festivaly a filmaři.
Konstrukce: hlavní téma 12. ročníku festivalu Film a architektura
Co tě k architektuře táhne, a jak to ovlivňuje tvoji práci na festivalu?
Silně vnímám, jak je pro mě v životě bydlení v určitém prostoru i městě naprosto zásadní. Ostatně o tom, jak mění kvalitu života místo, ve kterém žijeme, je i ostatně náš warm-up snímek Nejlepší město na světě věnovaný Kodani. Zlomový pro mě určitě byl vztah k poválečné architektuře, v jejichž chátrajících kulisách jsem v 90. letech vyrůstala. Ten moment pochopení kontextu doby a idejí bydlení za nimi mi hodně pomohl být vnímavější a otevřenější k tomu, co mě obklopuje a proč to tak vzniklo. Podle reakcí diváků, kteří pak za námi pravidelně chodí, se nám věřím ten pocit daří vyvolat i u nich.
A co tě táhne naopak k filmu?
Film je vděčné médium v řadě ohledů. Je srozumitelný, má schopnost propojit více témat a myšlenek naráz, zároveň vyvolává emoce. Skrze něj se tak snažíme oslovit nejen odbornou veřejnost, ale kohokoliv, kdo se zajímá o své okolí. Dnes nevznikají pouze unylé portréty slavných architektů, ale řada unikátních formátů s přesahy do různých očekávatelných i neobvyklých oblastí, filmaři se odvažují polemiky až kritiky. V letošní sekci Persony také představujeme filmy několika rodinných příslušníků slavných architektů, které dílu dávají osobní rozměr a nebojí se otevírat i problematiku spjatou s tímto náročným povoláním. Na toto téma doporučuji skvělý dokument Pokřivené linie krásy od Svena Blumeho, který jej představí na festivalu osobně.
Můžeš se podělit o zajímavý moment nebo zážitek z minulých ročníků festivalu?
Opravdu veliký zážitek pro nás bylo, když jsme s naší ředitelkou Marcelou Steinbachovou prezentovaly naše aktivity na Le FIFA v Montrealu – největším festivalu zaměřeném na filmy o umění, naše aktivity a s velkým překvapením jsme zjistily, že dosah obou festivalů a jinakost formátů nemá téměř obdobu. Každý ročník nás samotné vždycky zásadně obohatí. Snažíme se držet neformálnost, a tím jsme věřím i otevřenější nejen publiku, ale i našim hostům, kterým se podle jejich slov nadstandardně věnujeme. Nedávno jsem také potkala na jiné naší události protagonistu z letos promítaného snímku. Člověk si pak na tom uvědomí, že se příběhy z filmů odehrávají kolem něj.
Letos se můžeme těšit už na 12. ročník festivalu, co to podle tebe říká o významu spojení filmu a architektury?
Tento rok jsme vybírali z neuvěřitelných 382 snímků se zaměřením na architekturu, podobu měst a design. Zájem o tato témata i neodbornou veřejností je v posledních letech silným trendem, který zaznamenáváme také v zahraničí skrze naše partnery. Vzniká daleko více filmů tohoto typu a s mnohem pestřejším a kvalitnějším záběrem. Velké množství zaslaných filmů toho byl rozhodně důkazem. Současně i počet měst, která se zapojují do našeho festivalu, neuvěřitelně roste.
Konstrukce, konstruktéři, konstrukty…
Téma letošního ročníku jsou „Konstrukce“ – co s pod tím můžeme představit? Jedná se konstrukce stavební? Nebo i přeneseně konstrukce třeba myšlenkové nebo větné?
Název konstrukce přirozené svádí k technickým stavbám a inženýrství, které také volně navazuje na několik letošních výročí významných konstruktérů – Gustava Eiffela, Jana Blažeje Santini-Aichela nebo Karla Pragera. Nejvíce jsme se ale zaměřili právě na ty společenské a ideologické konstrukty, které naše města formují ze všeho nejvíc. Filmy se proto věnují utopickým městům velikánů jako je Le Corbusier, podobě současné čínské společnosti v dokumentu nominovaném na Oscary s názvem Ascension, ale i třeba komunitnímu bydlení v minulých i novodobých podobách.
Jak se podle tebe daří festivalu šířit povědomí o architektuře?
Festival Den architektury, který jako Kruh také organizujeme, určitě je jednou z nejvlivnějších akcí, které se takové osvětě věnuji dlouhodobě napříč celou republikou. A film je toho další formou. Náš filmový festival se právě se svým sesterským dostává i do řady oblastí mimo Prahu a Brno, kde zájem neustále roste. Tento rok to bude hned do neuvěřitelných 29 měst. Z těchto důvodů se snažíme co nejvíce snímků tvořit české titulky, abychom zájemce o ně nelimitovali jazykovou bariérou.
Jak se snažíte zapojit diváky do diskuzí?
Převážně pražské projekce, ale i ty regionální, mají své úvody a diskuze. Ty se snaží divákům rozšířit kontext daného tématu. A případně je i přirovnat nebo porovnat s tím, co sami znají z vlastních měst. Snažíme se tak zbořit předsudek, že by náš festival byl primárně pro odbornou veřejnost. Zveme tak nejen lokální odborníky, ale v rámci našich možností i samotné tvůrce, kteří nám dávají nejbližší vhled. A také vnímáme, že se to každým rokem stále více daří. To, že za námi chodí diváci různého věku a profese, kteří s námi sdílí své postřehy a nadšení, je velká satisfakce. Velikost festivalu nám stále umožňuje být s nimi v přímém kontaktu.
Proč letos vyrazit?
To všechno kolem festivalu zní super… Jaký program nebo události bys vyzdvihla? A proč si myslíš, že by je lidi neměli minout?
Letos je náš program pestrý nejen na množství filmů, ale také na účastí jejich tvůrců a dokonce i jejich protagonistů. Osobní setkání je pro diváky věřím dalším rozměrem k filmovému zážitku. Mohou se dozvědět, jak se příběh vyvíjel dál nebo jaké bylo s danými protagonisty natáčet.
Snažíme se ale také pokračovat v tradici alternativních formátů. Návštěvníci se tak mohou těšit například na přednášku Adama Štěcha o italském designu, který se představí pomocí filmových ukázek lehce bizarního filmového žánru giallo. Nebo promítání vizuální esej Brutal Moods doplněná o živou elektronickou hudbu.
Festival zahrnuje nejen promítání v kinech, ale i na architektonicky významných místech…
Promítání v regionech se pravidelně dostávají i do architektonicky zajímavých staveb. Úplnou novinkou bude tento rok Kulturní dům v Březnici architekta Karla Pragera, který by tento rok oslavit sté narozeniny. Dále se letos poprvé promítá ve zrekonstruované Volmanově vile v Čelákovicích nebo v Gočárových Automatických mlýnech v Pardubicích, které se otevírají právě koncem září. Nebude chybět ani vila Tugendhat nebo plzeňský byt Krausových od Adolfa Loose.
A jaké tři filmy Karolína doporučuje?
- Architekti – norský čtyřdílný seriál je pravdivou satirou reflektující současnou krizi bydlení ve smyšlené blízké budoucnosti. Tento netradičně hraný snímek se poprvé objevil na letošním mezinárodním festivalu Berlinale.
- Nekonečno podle Floriana Jurjeva – příběh boje za zachování tzv. kyjevského létajícího talíře je pro nás známým nepochopením idejí a kvalit poválečné architektury.
- Podnikatelský sen + Čelisti – moji oblíbení specialisté na work-life balance, Aleš Stuchlý a Vít Schmarc z rádio pořadu Čelisti, okomentují místy až dekadentní dokument s názvem Podnikatelský sen.
