IIwan Baan: Mým hnacím motorem je zvědavost

Nejznámější fotograf architektury poprvé v Praze. Iwan Baan osobně uvedl výstavu v Centru architektury a městského plánování (CAMP).

Holanďan Iwan Baan patří v současnosti k nejvyhledávanějším fotografům architektury. Za více než dvacet let své kariéry vytvořil nevídané portfolio. Vyhledávají ho hvězdní architekti, on sám se však vnímá jako dokumentarista a více než stavby samotné ho zajímá, jakým způsobem domy fungují, když je začnou používat lidé. Loni v létě poprvé v životě navštívil a nafotil Prahu. Sedm dní s fotoaparátem v ruce – pěšky, na kole i z vrtulníku. Centrem, periferií i krajinou podél Vltavy. Své dílo, které je syrové, nepodbízivé a na míle daleko od nablýskaných snímků z turistických průvodců, nyní představuje v CAMPu. Výstava s názvem Iwan Baan: Prague Diary potrvá do 20. srpna.

„Mým hnacím motorem je zvědavost. První pohled na místo, kde jsem nikdy nebyl, možnost vidět a vnímat dění kolem. Jakým způsobem se města rozrůstají, mění a vzájemně odlišují, je pro mě velmi důležité.“ Iwan Baan tráví svůj život převážně na cestách. Na jedné straně spolupracuje s hvězdami světové architektury, které čekají ve frontě, než jim nafotí jejich hotové projekty. Na druhé zaznamenává život ve slumech i rozpadlých domech a svým dokumentárním pojetím redefinuje to, co je možno považovat za architekturu. To vše vždy sleduje s důrazem na dialog místa a stavby.

Expozice je koncipována jako pomyslná městská pouť, kterou prostupují čtyři tematické roviny – první kontakt s městem, centrum, periferie a přírodní scenérie. Návštěvník jimi může libovolně procházet a pomyslně se ztrácet v různých zákoutích. Velkoformátová projekce výstavního sálu je věnována Baanovým leteckým snímkům – návštěvníci výstavy tak mají jedinečnou možnost spatřit Prahu z nezvyklých úhlů pohledu a v netušených souvislostech. Na protější stěně výstavního sálu pak expozice odhaluje téměř všechny snímky, které Iwan Baan v Praze pořídil. Syrově, neupraveně, nahodile. Za doprovodu audio komentáře samotného Iwana Baana, tak může návštěvník nahlédnout do „zákulisí“ fotografovy tvůrčí metody. 

„Iwan Baan se na svých fotografiích z Prahy neomezuje na notoricky známé a vyhledávané lokality, ale i na ty opomíjené. Mapuje také důležité brownfieldy jako Nákladové nádraží Žižkov nebo okolí metra Vltavská a zachycuje je v jejich syrovém stavu. Zaměřuje se na zástavbu v blízkosti řeky, průmyslové objekty, dopravní infrastrukturu, ostrovy, krajinu a rušný i tichý život kolem ní. Z protikladů vytváří mozaiku, z níž poskládal městský portrét, který si mohou návštěvníci prohlédnout na výstavě v CAMPu“, říká Ondřej Boháč, ředitel Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy. 

K fotografování se Iwan Baan dostal díky své babičce, která mu k jeho dvanáctinám koupila první analogový fotoaparát. Po studiích na Královské akademii umění v Haagu (the Royal Academy of Art in The Hague) se začal zajímat o dokumentární fotografii. Jeho kariéru na poli fotografování architektury odstartovala spolupráce s renomovaným nizozemským architektem Remem Koolhaasem v roce 2004. Od té doby spolupracoval například s norským studiem Snøhetta, kanceláří japonského architekta Soua Fujimota, či dánským ateliérem Bjarke Ingels Group. Zvěčnil také ikonické stavby jako muzejní budovu Fondation Louis Vuitton Franka Gehryho, Vitra House od Herzog & de Meuron nebo Labskou filharmonii v Hamburku.

Baanova fotografická tvorba osciluje na pomezí dvou architektonických světů – nablýskaného a všedního. Snaha přiblížit se a porozumět životu obyčejných lidí, zdokumentovat ho na pozadí staveb a neopomenout aspekty plánování a výstavby města jsou mu jako dokumentaristovi blízké. Stavby na jeho snímcích nepůsobí izolovaně, proudí jimi život. Nezáleží na tom, zda jde o impozantní kulturní centrum od Zahy Hadid v Ázerbájdžánu nebo malou prosklenou toaletu v zahradě, kterou navrhl Sou Fujimoto – Iwana Baana zajímá hlavně dialog místa a stavby, která na něm stojí. Nálepce fotograf architektury se proto přirozeně a oprávněně brání. 

„Do Prahy proudí ročně statisíce turistů, většina se však nehne z historického centra. Chtěli jsme ukázat, že stačí kousek popojet a uvidíte Prahu, která je jiná – syrová, ale krásná říká Štěpán Bärtl, vedoucí CAMPu. „Zachytit město perspektivou člověka, který ho vidí úplně poprvé, nám přišlo fascinující, o to víc, když se jedná o hvězdu formátu Iwana Baana.

Název výstavy „Iwan Baan: Prague Diary“ vychází z popisku „A diary of travels with the iPhone“ na autorově instagramovém účtu. Představa nekonečných toulek městem z jednoho konce na druhý zaznamenaných do formy obrazového deníku zapadala do pražského konceptu výstavy od prvotní myšlenky na společný projekt. 

„Historická architektura Prahy mi hodně připomíná velké metropole, jako je Londýn nebo Paříž. Ale co je tady jiné, je jistý protiklad mezi tím velkorysým urbanismem s jeho grandiózní architekturou a jakousi velmi příjemnou uvolněností zbytku města,“ říká o Praze Iwan Baan. 

Iwan Baan o Iwanu Baanovi

Jmenuji se Iwan Baan. Jsem fotograf a pracuji často pro architekty, takže dostávám mj. zakázky na focení nově postavených staveb. Osobně mě ale mnohem víc zajímá kontext místa, kde se staví a také to, jak jsou následně nové stavby využívány, leckdy třeba proti původnímu záměru architektů. V Praze jsem ještě nikdy před tím nebyl, takže jsem velmi rád přijal nabídku CAMPu, abych Prahu zdokumentoval pro tuto výstavu. A tak jsem skoro dva týdny v létě loňského roku objevoval tohle město pěšky, na kole, autem i z vrtulníku ve všech jeho tvarech a souvislostech.

Osobně se za fotografa architektury nepovažuji. Zabývám se hlavně fotografií dokumentární, což byl vždycky můj primární zájem už od studií na umělecké škole. K architektuře jsem se dostal až později, a tak trochu náhodou. Když fotím nové stavby, architekti často chtějí mít efektní fotografie, kde vyniknou detaily, materiály, hra se světlem, ale pro mě je víc důležité ukázat, jak ten, který projekt zapadá do svého okolí. Takže se snažím co nejvíc odpoutat od těch efektních detailů. Proto rád fotím z vrtulníku, myslím si, že je to velmi dobrý způsob, jak vyprávět příběh města, ukázat, jak rostlo v průběhu času a jak ho formuje krajina a architektura. Praha je samozřejmě krajinou významně definovaná – zejména tvarem protékající řeky, na jejíchž březích město postupně vznikalo. Je zajímavé, že přestože řeku z mnoha míst nevidíte, neustále ve městě cítíte její přítomnost. Právě na leteckých snímcích tenhle vzájemný vztah mezi městem a řekou velmi dobře vynikne. Pro mě jako fotografa jsou tyhle momenty velmi cenné, protože mi poskytují to, co hledám – souvislost detailů s celkem.

Historická architektura Prahy mi hodně připomíná velké metropole, jako je Londýn nebo Paříž. Ale co je tady jiné, je jistý protiklad mezi tím velkorysým urbanismem s jeho grandiózní architekturou a jakousi velmi příjemnou uvolněností zbytku města. Samozřejmě tu stejně jako v jiných turistických destinacích narazíte na místa, kde se pro turisty nedá hnout a každý se vám hned snaží něco prodat – takový je třeba Karlův most, ale celkově je ten masový turismus v Praze soustředěný na poměrně malou plochu v centru a jakmile sejdete z turistických tras a zabrousíte do postranních uliček, tak ten shon zmizí a objeví se zase ta nenucená pohoda.

Každé nové město se vždy snažím poznávat velmi intuitivním způsobem. Snažím se oprostit se od různých očekávání a čerpat inspiraci přímo z místa samotného a ze setkání, ke kterým tu dochází. Nepřijíždím sice úplně bez přípravy, většinou si o daném městě něco dopředu přečtu, abych znal jeho historii a nejvýznamnější místa a památky, ale vždy se vydávám také na periferii. Je dobré navštívit památky a přemýšlet o tom, proč je to, které místo pro lidi významné, ale současně je potřeba obrátit svůj pohled také opačným směrem a pozorovat co se děje tam, kde lidé skutečně žijí. Řekl bych, že tenhle druh interakcí je pro zachycení příběhu města možná ještě důležitější.

Když jezdím do různých měst, často se po nich pohybuji na kole. Je jistě dobré chodit pěšky, ale to nikdy neobsáhnete větší vzdálenosti. A když jezdíte autem, tak vám zase spousta věcí unikne. Kolo je na tohle ideální, protože se dostanete daleko, ale současně můžete kdekoliv zastavit, rozhlédnout se kolem sebe, projít se a pak zase pokračovat dál. Zřejmě to také souvisí s mým holandským původem. Vyrůstal jsem na venkově, a tak jsem každý den jezdil na kole hodinu do školy a hodinu zase zpět. K jízdě na kole má Praha dobré předpoklady, protože je v důležitých pasážích poměrně rovná. Některé její části jsou však od sebe poněkud odříznuté, takže chápu, že pro lidi v Praze může být auto důležité. Když jsem tady byl loni v létě, pronajal jsem si velké nákladní kolo s vozíkem, kam jsem usadil děti. Takhle jsme se pohybovali po Praze, díky čemuž jsme se sami stali turistickou atrakcí. Byl to skvělý způsob, jak město objevovat, i když to občas byl trochu adrenalin – třeba když jsme přejížděli magistrálu. Každopádně si myslím, že kola mají tady ve městě velký potenciál, a že by se Praha měla snažit, aby byla k cyklistům ještě vstřícnější.

Zachycení jedinečného okamžiku a jistá přímočarost fotografie jsou pro mě velmi důležité. Proto se snažím pracovat, co nejvíc nalehko to jde – když chodíte po městě, nechcete s sebou tahat příliš těžké techniky. Mně většinou stačí jeden fotoaparát v ruce. Nejsem pak moc nápadný a můžu vystupovat spíš jako pozorovatel než jako fotograf. Snažím se být tou pověstnou „mouchou na zdi“ a pozorovat lidi v přirozených situacích, aniž bych je jakkoliv ovlivňoval nebo rušil. Takže všechno, co používám, nosím s sebou přes rameno. V zásadě se snažím, aby mi technika hlavně příliš nepřekážela.

Když dostanu fotografickou zakázku týkající se nějaké nové budovy, snažím se ji zachytit v jakési skoro hrdinské póze, kdy na svém místě září novotou. Ale když už tam pak nějakou dobu stojí a lidé zapomenou, že je nová a zvyknou si na ni, tak teprve tehdy to podle mě začíná být skutečně zajímavé. Architekti samozřejmě musí z podstaty své práce věci promýšlet, plánovat a připravovat nejrůznější řešení, ale teprve chvíli, kdy na scénu vstoupí lidé a s nimi všednost, nepořádek a improvizace, tak teprve tehdy nové místo začíná skutečně rezonovat a žít svým vlastním životem. A to jsou právě ty chvíle, které se snažím zachytit. To je podle mě kouzlo architektury – ta neustálá přetahovaná mezi plány, záměry, formálním prostředím a všemi těmi neformálními, živelnými zásahy, díky kterým to zbudované prostředí skutečně funguje, a které je dělají unikátním a tvoří tak vlastně skutečný příběh konkrétního místa.

Doprovodný program k výstavě

• 10/05 10:00 Jak fotit architekturu: Master Class s Iwanem Baanem, více informací
• 12/05 19:00 Kino: Everybody Street, více informací
• 17/05 19:00 Jak fotit architekturu: Mezi kritikou, reportáží a marketingem, více informací
• 24/05 17:00 Iwan Baan: Prague Diary – komentovaná prohlídka výstavy, více informací
• 24/05 19:00 Kino: Visual Acoustics: The Modernism of Julius Shulman, více informací
• 28/05 10:00 Iwan Baan: Prague Diary – komentovaná prohlídka výstavy, více informací
• 28/05 14:00 Blik. Cvak. Příjem: Fotografický workshop pro děti, více informací
• 29/05 – 12/06 Jak fotit architekturu: Kurz s BoysPlayNice, více informací

Celý program naleznete na www.praha.camp
Portrét: Vojtěch Veškrna