Stavby architektonického studia Aulík Fišer architekti jsou v pražském kontextu nepřehlédnutelné. Se zakladateli studia a hlavními architekty Janem Aulíkem a Jakubem Fišerem jsme se od 19. století a jeho utopie, kterou mají rádi, dostali k té nejsoučasnější architektuře. Tu úspěšně navrhují a zároveň o ní osobitě uvažují.
Vaše architektura, a nebavíme se jen o projektu Bořislavka, je v kontextu města nepřehlédnutelná. Říkáte, že když hodnotíme současnou architekturu, není to jako když hodnotíme televizní seriál… Jak o ní tedy dnes diskutovat nebo ji kritizovat?
Jan Aulík: Kritika mezi profesionály by měla být určitá forma dialogu. Když kritizovat, tak za přítomnosti druhé strany, aby měla možnost i vysvětlovat, argumentovat. Už mě nebaví kategorické soudy činěné z bezpečné vzdálenosti sociálních sítí…
Jakub Fišer: Ono se tam mnohdy ani nejedná o dialog, spíš o paralelní monology vedené z předem daných pozic. Pak ale ani pochvala – až adorace – v konkrétní bublině nemá taky moc vysokou hodnotu.
Jan Aulík: Já samozřejmě nechci a ani nemohu kohokoliv omezovat v tom, aby vyjádřil svůj názor na současnou architekturu. I když jsou to často v případě veřejnosti demagogické nesmysly. Je obtížné něco diskutovat, když jediným cílem druhé strany je nic neměnit. Ale hlavně architekti sami mezi sebou by se měli chovat víc rytířsky a kritizovat se v tváří v tvář, ne ze zálohy. Což v zásadě dobře funguje u neanonymních architektonických soutěží s profesionály v porotách. Tam mohu na konkrétní výhrady reagovat hned.
Jakou roli podle vás v diskusi hrají památkáři?
Jan Aulík: Kolik takových otevřených lidí, schopných skutečného dialogu tady skutečně působí? Až na několik výjimek i oni jsou součástí bublin a v zásadě se v moderní architektuře úplně nevyznají. Já to chápu, protože například dnešní možnosti vizualizací tomu pochopení nijak nepomáhají, způsobují odpojení se od fyzického světa, od smyslového vnímání. Myslím, že často mají svůj názor hotový dřív, než se na stavbu nebo návrh podívají.
Jakub Fišer: Část památkářů je velmi rigidní, ale to je v zásadě v pořádku. Je to jejich role. Část má ale větší ambice, než ve skutečnosti přiznává. Touží ovlivňovat současnou i budoucí architekturu, tím se ale vzdalují svému skutečnému vybavení.
Tím ale stavíte památkovou péči a současnou architekturu na dvě strany barikády…
Jan Aulík: My se v naší práci začínáme pokoušet už od procesu návrhů o zapojení historiků architektury. Samozřejmě to nejde s každým. A je to mnohem těžší cesta než zůstat ve svých komfortních pozicích. A to pro obě strany, pochopitelně.
Jakub Fišer: Jenže přesně v tom je to cenné. Nejde jen o bubliny na sítích, jsou i profesní. My si při těch setkáních uvědomujeme hodnotu jejich odborného nadhledu a rezervoáru znalostí. Druhá strana naopak objevuje specifika procesu tvorby.
Zpět k Bořislavce: Jeden z argumentů proti vašemu návrhu byla skleněná fasáda a obecně udržitelnost takového konceptu velké městské budovy, respektive celého městského bloku…
Jan Aulík: Bořislavka ale je energeticky úsporná, jsou tam pevné části plášťů sklem jenom kapotované, třetina je pod terénem, mnozí kritici si neuvědomují, že se to od skleněných plášťů minulého století velmi odlišuje. Legislativa u nás ale na tento typ budov nenahlíží exaktně fyzikálně, měří jim jiným metrem než těm konvenčním.
Jiná věc je, že energetická náročnost při prozatímní závislosti na fosilních zdrojích se stále vyvíjí a změny v zacházení s fosilními palivy jsou nutné. A to bez ohledu na to, jaký je náš podíl na globálním oteplování, fosilní zdroje se musí šetřit i jako báze pro budoucí výrobu produktů, jako jsou léky, textilie atd., kde jsou nenahraditelné.
Takže je v současnosti architektura omezená energetickou situací?
Jakub Fišer: To byla i v historii vždycky. Teď je omezená, alespoň v Evropě, spíš environmentální regulací. Na druhou stranu zejména v Asii jdou často do druhého extrému, ignorují klima i racionalitu, a to zejména u supervysokých, často nepěkných staveb. Tam jde v architektuře jen o prestiž.
Jan Aulík: Já věřím v horizontu několika desetiletí masovému využití termojaderné fúze, neomezenému zdroji čisté energie, který by architektuře uvolnil prostor, o který přišla v období brutalismu s energetickou ropnou krizí po roce 1973. Brutalistní domy té doby zejména ve Francii, v Anglii a Americe byly fantastické. Zmizela by současná energetická úzkost, přišly by třeba naprosto nové materiály, tavily by se masově se vyskytující nerosty…
Dystopie místo utopie
To zní jako utopie a snění o architektuře, která nebude mít žádné materiální limity…
Jan Aulík: Vždy budeme mít limity, komodity planety jsou vyčerpatelné. Máme na mysli menší omezení energetickými zdroji. A trocha utopie je dobrá, máme rádi 19. století s jeho optimismem a utopií, stavěly se kultivované budovy všeho druhu, většině lidí se nežilo snadno, ale budoucnosti se nebáli, hleděli do ní s optimismem…, dnešní výhled do budoucna je spíš dystopický, alespoň podle většiny filmů z budoucnosti. Jules Verne byl vizionář, řada jeho fantazií se ale splnila.
Jakub Fišer: Ještě se vrátím k Bořislavce. My jsme ten projekt začali připravovat před více než deseti lety a dnes už by na takovou budovu současná legislativa taky pohlížela jinak. Takže pro nás je Bořislavka i takové důstojné rozloučení s dvanáctiválcovým motorem (usmívá se). A je jasné, že dál architektura po nějakou dobu „pojede s jinými motory“.
Chystáte podobný projekt jako byla Bořislavka?
Jan Aulík: Ne, Bořislavka byla jedinečný experiment. Není to metoda stavění ve městě, která by se měla opakovat. A to nejen kvůli energetické legislativě, město se má skládat povětšinou z velmi obyčejných domů, v historii ze stavitelské produkce. A některé výrazné koncepty jsou spojeny s konkrétním místem, opakovat se nedají.
O čem je tedy architektura podle vás?
Jan Aulík: O čem je dnes, při jejím rozptylu od nepatrných až po megalomanské stavby, se dá takhle jednoduše říct těžko. Někdy mám u nás dojem, že hlavně o sociologii. Po tisíciletí byla o vyjádření gravitace, mám rád definici Arthura Schopenhauera, že „funkcí architektury je ozřejmit vztah tíže k pevnosti, vztah mezi zatížením a opěrou, sloupem a architrávem“. Tektonické členění nebylo jenom vyjádřením konstrukce, ale i jejím vztažením k něčemu podstatnému, absolutnímu. I když se z toho později stala spíš jenom dekorace, pořád to bylo vyjádření fyzikálních sil vesmíru. U silných staveb je to přítomné vždy, i když kódované: i neuvěřitelně subtilní mrakodrapy – „jehly“ z New Yorku, u kterých se zdá, že drze popírají fyzikální zákony, jsou ve své vzpouře formou respektu k nim.
Jakub Fišer: Velká část současných staveb ale ve své estetice tektoniku či vztah ke gravitaci nesděluje (takové to „konstrukce jsou schované za pláštěm“), nebo ji nesděluje uvěřitelným způsobem, nehmotné rastry bez vertikální hierarchie a tektoniky jsou spíše potiskem lehkých fasád. „Náhradní“ podobně silný motiv inspirovaný například abstraktním výtvarným uměním, ale tak, aby se architektura nestala jenom designem, se hledá těžko… My věříme v harmonii tvarů a provázanost mezi vnějškem a vnitřkem budovy, v práci s prostorem.
Ne-patrná architektura
Když se ale z New Yorku přeneseme zpět do Prahy, kde převážně navrhujete, tak tady žádné smělé architektonické vize nevidím. Vy ano?
Jan Aulík: Ale ano, přiměřeně velikosti naší ekonomiky tady jsou taky, byť jsou menší. U nás ale stejně dnes lidi velké stavby nezajímají, a už vůbec ne komerční. Pozornost většiny je upřena spíš na ne-patrné stavby, objekty velmi malého měřítka. Podívejte se na výsledky soutěžních anket, co vítězí. Je to z většiny velmi dobrá architektura, ale na civilizační rozvoj zásadní vliv nemá.
Jakub Fišer: Já z toho trendu cítím jistou nechuť k civilizačnímu rozvoji. Určitou nedůvěru v budoucnost, něco, co se označuje jako nerůst. Jenže ono se samozřejmě staví dál: takže je to také o tom, zda jako architekti máme vyklízet pozice stavební produkci bez jakýchkoliv ambic. Já myslím, že ne.
Rozhovor vznikl pro časopis Estate & Business.
Aulík Fišer architekti
Aulík Fišer architekti patří mezi nejvýznamnější česká architektonická studia. Jejich podpis najdeme pod řadou komerčních i bytových nemovitostí. Jsou autory městské čtvrti Brumlovka (dříve BB Centrum) developerské skupiny Passerinvest a prostupného bloku v Praze Libni (Metrostav development). Pro KKCG Karla Komárka navrhli centrum Bořislavka. Nyní se dokončuje stavba multifunkční budovy Roztyly Plaza u stanice metra Roztyly.
