V bývalé továrně panelů Prefa na okraji Vltavy dnes sídlí jeden z největších architektonických ateliérů v Česku. Studio A8000 vede Martin Krupauer a Pavel Kvintus, kteří nás pozvali do Panelárny. Mluvili jsme spolu o tom, proč je klíčové udržet v takovém „ekosystému“ rovnováhu mezi řádem a svobodou a proč nechtějí být největší, ale nejlepší.
Architektura, která zve
Momentálně sedíme ve vašem novém prostoru Panelárny. Jaká byla geneze tohoto projektu?
Martin Krupauer: To byla úplná náhoda. Od začátku 90. let jsme se studiem seděli v jednom činžáku na Pavláku. Brzy nám ale prostory přestaly kapacitně stačit, a tak jsme se začali porozhlížet po novém. Zároveň jsme se v té době účastnili soutěže na jeden hotel, který jsme prezentovali v ulici Partyzánská. Doteď si pamatuji, jak jsme tu všude okolo bloudili a obdivovali atmosféru nákladového přístavu. A pak jsme narazili na tuhle stavbu à la Brusel a už z auta jsme si řekli: „To je skvělý barák.“ O rok později nám realitní makléř nabídl prostory právě tady. Bylo kolem toho složitější jednání, ale nechtěli jsme to vzdát. Najednou jsme stáli před rozhodnutím jít do velkého industriálního prostoru, který jsme si vlastně ani úplně neuměli představit.
Jak dlouho trvala rekonstrukce?
Pavel Kvintus: Zhruba rok a půl a stále pokračujeme. (smích) První fáze byla hlavně o tom se sem dostat a začít fungovat. Přesun z bytu pro dvacet lidí do prostoru pro šedesát byl celkem velký skok. Zároveň jsme vědomě šli do většího, než jsme nutně potřebovali. Chtěli jsme mít totiž rezervu pro růst. Interiér je proto zatím trochu „podstřelený“. Máme všechno, co potřebujeme pro práci, ale ještě jsme to úplně nedotáhli. Panelárna se určitě bude dál vyvíjet jak uvnitř, tak i venku.
Panelárnu komunikujete jako otevřený kulturní prostor. Co to znamená v praxi?
MK: My jsme to vlastně dělali vždycky. Když někde působíme, snažíme se komunikovat a společensky chovat, prostor sdílet s lidmi i s městem. Myslím, že architektura k veřejnému prostoru prostě patří. A veřejný prostor jsou lidé. Mimoto se proměňuje také samotná práce. Dnes už nejde jen o dobré projekty nebo soutěže. Jde o prostředí, ve kterém trávíte většinu dne. I proto je sídlo ateliéru také důležité dovnitř firmy, pro tým. A tady to funguje. Panelárna má příběh, charakter, kontakt s řekou, blízkost Stromovky, ale zároveň jste za pár minut v centru. To je prostě famózní kombinace.
PK: Poslední dobou se také vynořuje další věc, a to je odborná zpětná vazba. Máme poměrně velký ateliér o sto lidech, což už je vlastně vesnice. Pokud ji uzavřete do velké kapsle, slyšíte jen sami sebe. Ale když sem přijdou studenti, pedagogové, probíhají tu workshopy nebo soutěže, najednou dostáváte úplně jiný typ otázek. Studenti jsou často čerstvě po škole v rané fázi své kariéry a ptají se na docela běžné věci, které nás ale už samotné nenapadnou. Například proč to děláte, co to znamená, kam to směřuje… a to je strašně cenné. Tudíž tato zpětná vazba odborné veřejnosti pro nás hraje velkou roli.
A co z hlediska fungování? Počítali jste od začátku s touto setkávací funkcí?
MK: Ano, prostor je na to připravený i fyzicky. Třeba místnost, kde teď sedíme – bývalá kotelna –, funguje jako malý „black box“. Má vlastní zázemí, dá se uzavřít, může tu probíhat přednáška pro 35 lidí, aniž by to narušilo chod kanceláře. Vlastně je to pro nás docela přirozené. Dlouhodobě děláme kulturní, společenské a sportovní stavby. Pracovali jsme například na Pavilonu Z v Českých Budějovicích, Fóru Karlín nebo Společenském centru v Sedlčanech. Tady se to v menším měřítku propisuje znovu. Podobně funguje i exteriér. Venku je přivedená voda, elektřina a kanalizace. Klidně tak můžete uprostřed Prahy grilovat nebo si jít zaplavat. Nahoře je pak terasa zhruba pro tři stovky lidí, kterou jsme do domu doplnili. I tam je kompletní technické zázemí, protože víme, že architektura těchto typů staveb není jen o prostoru, ale i o produkci. Panelárna je tedy prostě i po fyzické stránce připravena na toto společenské chování.
Pracovat s vesnicí
Má třeba takový prostor vliv na příchod nových lidí do A800?
MK: Nepřímo ano, ale nefunguje to tak jednoduše, jako že by někdo přišel na exkurzi a pak chtěl hned nastoupit.
PK: Přijde mi, že dnešní studenti jsou mnohem více pragmatičtí. Nabídka na trhu práce je navíc v současné době obrovská. Sledují vícero ateliérů najednou, a když končí školu, obejdou si možnosti. Rozhodně to už není tak romantické jako dřív, kdy jste šli za konkrétními jmény. Myslím si ale, že si ten zážitek uloží. Možná si neřeknou „za tři roky sem půjdu pracovat“, ale když pak práci hledají, mají v hlavě, že tady zažili něco smysluplného. A to může rozhodnout.
Jak dnes takový ateliér o vaší velikosti funguje zevnitř? Je pro vás důležité podporovat setkávání a propojování také napříč týmem?
PK: Ono je to i součást HR strategií. U firem, které mají padesát a více lidí, se tomu prostě věnovat musíte. My to máme o něco snazší, protože k těmhle zábavám přirozeně inklinujeme. Kdyby ale ne, stejně by to bylo nutné. Ateliér totiž není stroj, ale ekosystém. Občas se mě studenti zeptají, jak to funguje v korporátu a já jim odpovídám: „Žádný korporát.“ Když spolu lidé pracují několik let, takový ten „korporát“ z filmů ani nemůže vzniknout. Spíše než firmu připomíná náš ateliér vesnici se všemi vazbami, vztahy i dynamikou. A obecně existují vesnice, které si navzájem pomáhají, nebo vesnice, které nefungují. Žádná ale nemůže dlouhodobě zdravě fungovat pod diktátorem. Musíte ji spíš citlivě udržovat, kultivovat a držet pohromadě.
Jste podle mě jeden z největších ateliérů v ČR. Jak tuhle vaši „archivesnici“ organizujete?
MK: U nás jsou hned dvě komplikace. Zaprvé nefungujeme na jednom místě, ale hned na třech. A zadruhé nejsme jen architekti. Dlouhodobě jsou nás dvě třetiny architektů a jedna třetina stavařů. Tenhle model není úplně běžný, ale nám se osvědčil. Umožňuje nám mít pod kontrolou celý složitý proces. Říkáme tedy, že nejsme korporát, ale i tak v tom musí být systém. Máme strukturu projektových týmů a čím dál důležitější roli hrají také projektoví manažeři, kteří drží organizaci i komunikaci projektu navenek i dovnitř. Pod nimi se práce dělí mezi hlavního architekta a hlavního inženýra a dál podle jednotlivých fází projektu. Na druhou stranu se ale snažíme, aby v tom zůstala určitá míra svobody. Je to tak kombinace pevné struktury a volné iniciativy, protože na konci musí vzniknout kvalitní návrh. Naše projekty jsou mnohdy složité, často za miliardy, takže systém musí fungovat. Nesmí ale zabít kreativitu.
PK: Já to řeknu takhle… V DNA architekta je, že rozumí všemu. Ono je to tak správně, protože musí všechno vymýšlet, a tak všemu rozumí. Ale já upřímně říkám, že jsou podle mého architekti také velmi pyšní. My jsme si ale s tím, jak vést tým, nechali poradit. Bez pýchy jsme si pozvali školitele, aby nám poradili, jak se taková velká firma řídí. A to není žádná věda, spíš základní principy, které jinde fungují běžně. Jen architekti k nim občas přicházejí oklikou. Možná i proto u nás dnes některé věci vedou lidé, kteří architekti nejsou.
A jak v týmu udržujete energii a iniciativu?
MK: Pro nás je klíčové, aby se energie v ateliéru uvolňovala zezdola. Není možné, aby sto lidí čekalo, co ráno vymyslí vedení. Mladí lidé se u nás dostávají poměrně rychle k odpovědnosti i k zajímavým projektům. To je podle mě alfa a omega. Když si vzpomenu na devadesátky, tak nám bylo čerstvě kolem třiceti a dělali jsme už docela velké projekty. Vnímali jsme to jako výzvu a hodně jsme si věřili. Dneska jsou mladší generace opatrnější. Chtějí se pořád „ještě učit“.
PK: Tohle s tím vlastně souvisí i z hlediska fungování ateliéru. Když se podaří, že nápady, energie a zodpovědnost přichází zezdola, má celek obrovskou sílu. My hodně stavíme na lidech, kteří k nám přijdou po škole a postupně v ateliéru vyrostou. Nevěřím úplně na model, kdy si pořád „kupujete“ hotové hvězdy z trhu. Důležitější je sehraný tým. Je to trochu jako ve sportu – když nakoupíte nejlepší hráče, neznamená to, že vyhrajete. Často funguje lépe tým, který je sehraný, i když není složený ze samých superstar.
Je cestou třeba učit na škole a vybírat si lidi přímo odtud?
PK: Myslím si, že není. Je to spíš kombinace věcí, která zajišťuje to, aby byl příliv lidí do ateliéru plynulý. Může to být spolupráce se školami, sociální sítě, kulturní akce, články, rozhovory atd. Ateliér se prostě musí nějakým způsobem prodat. A pak je také hrozně důležité koukat na nové lidi s dlouhodobou perspektivou. To, že někdo čerstvě nastoupí a není první dva roky silný, hned neznamená, že nebude dobrý za pět let. Já si třeba myslím, že jsem byl pro Martina prvních pět let čistá ztráta. (smích)
MK: Co ale můžete velmi rychle poznat, je to, jestli je daný člověk skrytý diamant, který se ještě tzv. obrušuje, anebo jestli se obrousit nedá.
Cesta středem
Jak v dnešní době pro tak velkou kancelář sháníte zakázky v malé České republice?
MK: Jedna věc je, jak je získáváme, a druhá to, jak se chová trh. Já začnu u trhu. Ten se určitě postupně v Česku i v zahraničí standardizuje směrem k získávání zakázek nějakou formou soutěže. Rozhodně ubývá přímých zadání „na jistotu“. Samozřejmě se pak o zakázky aktivně ucházíme, běháme a komunikujeme. Zároveň o nás však klienti vědí, že určité typy projektů zvládáme skvěle, a tak si budujeme svoji základnu. Nejde totiž jen o nápad, který v soutěži vyhraje, ale také o schopnost projekt dotáhnout.
Nedávno jsme dostali informaci od ČKA, že v loňském roce proběhlo historicky nejvíce komorových soutěží. Slýchám ale i opačný názor, že toto soutěžení vede určité průměrnosti.
PK: Jednoznačně. My nejsme ateliér, který by měl v sobě zakódované soutěžení. Pořád se to učíme. Zjistili jsme ale, že pokud chcete uspět, nemůžete jít příliš na hranu. Snažíte se trefit střed, protože tam je největší pravděpodobnost úspěchu. A to logicky vede k určité nivelizaci. Na světě existuje dokonce velké množství architektonických týmů o pěti až deseti lidech, kteří se soustředí pouze na soutěžení jako samostatnou disciplínu. Jedou to na procenta úspešnosti a dřív nebo později jim něco padne.
MK: Ano, dokonce existují i velké ateliéry, které si najímají tyto týmy, aby jim vyhrávali soutěže.
Co ekonomika soutěží? Vyplatí se to vůbec?
MK: To je složité. Jedna soutěž znamená klidně tisíc hodin práce, což je investice v řádu milionu korun. Když se do soutěže přihlásí třicet týmů, je vaše šance na úspěch pár procent. Navíc na tom dělají nejlepší lidé, které vytáhnete z běžné práce. A pokud pak třeba dvakrát po sobě prohrajete, je to pro tým psychicky náročné, protože v tom není jen čas, ale i emoce. Porota, která to hodnotí, často není ani z architektonického oboru a na její zaujmutí máte třeba necelou minutu. Poté začínáte opravdu zvažovat, čím ji v tomhle krátkém pásmu zaujmete.
A čím ji tedy zaujmete?
PK: Ve finále porotu oslovíte pěknou vizualizací nebo nějakým vtipem. Strašně důležitý je tu způsob prezentace. Snažíte se prostě o co nejrychlejší předání klíčových informací. Ale jak jsme říkali předtím: my nejsme ateliér, který by byl na soutěžích založený. Teprve se to učíme.
MK: Když je dobře, Když je dobře, máme poměr úspěšnosti
zhruba 2:8. Osm proher a dvě vítězství. Když si uvědomíte, kolik zdrojů musíte u takhle velkého ateliéru dát do akvizice, nabídky a dalších činností, velmi pečlivě si rozmýšlíte, do čeho půjdete. Upřímně, neznám jiný obor, kde byste museli tolik investovat předem, abyste vůbec získali práci. Na druhou stranu si pak ale říkám, že se nedá říct, že by z těch soutěží v poslední době vzešel nějaký geniální návrh. Abyste uspěli, musíte jít zkrátka tou střední cestou, anebo musíte mít opravdu dobře postavenou porotu.
PK: Je pak také důležité rozlišovat mezi ikonickými stavbami, kde se očekává silné autorské gesto, a běžnou stavební produkcí. U té druhé je podle mě určitá míra „normality“ vlastně v pořádku.
Díváte se na složení poroty, než do soutěže jdete?
MK: Jasně. Ty soutěže jsou tak náročné, že si vždycky nejdřív řekneme, jestli je to vůbec „naše hřiště“. Sledujeme, kdo v porotě sedí, kolik se asi přihlásí týmů a jaká je konkurence. Je to vlastně taková chemie. Hledáme balanc mezi tím, aby to pro nás mělo smysl a zároveň aby ta soutěž byla pro nás nastavena zajímavě. Třeba u velkých mezinárodních projektů je jasné, že pokud je soutěž úplně otevřená, často se do ní nepřihlásí velká jména, protože si velmi pečlivě spočítají šanci na úspěch.
A soutěž je navíc jen začátek celého procesu… Jak dlouho vlastně trvá, než se projekt opravdu postaví?
MK: To je další kapitola. U nás v Česku je ten proces extrémně dlouhý. Například projekt Sequoia v Roztylech jsme začali před šestnácti lety a teprve teď se bude stavět. Pamatuju si, jak jsem tam před 16 lety stál v parku říkal lidem: „Když se tady před tou nejšílenější křižovatkou v České republice postaví dobrá budova, tak budete mít tady v tom parku klid.“
PK: A má to rozhodně i vliv na kvalitu architektury. Když navrhnete a postavíte dům rychle, je aktuální, kontextuální a reaguje na dobu. To byla například naše nejrychlejší stavba – pavilon Z v Českých Budějovicích, která byla i s projektováním a povolováním hotová za dva roky. U dlouhých projektů stavbu během let několikrát přepracováváte, reagujete na nové požadavky, technologie i trendy. Ve finále vlastně stavíte „novostavbu“, která už ale v sobě nese vrstvy starých rozhodnutí. Je to de facto rekonstrukce.
MK: Já jsem si ale zároveň téměř jist, že ten problém dneska není o stavebních zákonech nebo vládách. Už jsme tu měli tisíce různých variant zákonů a vlády se mění pořád. Je to spíš o naší české mentalitě.
Naše česká kotlina
Jak byste tu naši českou mentalitu charakterizoval?
MK: To je na delší rozbor. My Češi máme v sobě určitou konzervativnost, takovou „středovost“. V něčem je to velká výhoda, kterou představuje například stabilita, opatrnost, schopnost věci dotahovat, ale zároveň nemáme moc rádi rychlé změny, dynamiku nebo rozvoj. A ten rozvoj nemáme zvlášť rádi, když se děje vedle nás. Pak je tu i něco jako závist nebo malost, která se v tom občas projevuje. Přitom je zajímavé, že se dneska problém bydlení osobně dotýká vlastně všech. Když se o tom bavíte s lidmi, tak často říkají: „Hlavně nestavte další domy.“ Ale pak přijde řeč na jejich děti a najednou zjistíte, že nemají kde bydlet. Rodiny, které žily v jedné čtvrti po generace, si tam dneska nemůžou dovolit zůstat. Ta realita nás postupně dohání všechny. Jenže ve chvíli, kdy má něco vzniknout vedle nás, tak se proti tomu stejně vymezujeme.
Jak do toho zapadá spolupráce se zahraničím? Často dnes vídáme, že projekty vznikají v mezinárodních týmech.
MK: To má dost spojitost s tím, o čem jsem před chvilkou mluvil. Češi pořád vnímají, že cokoliv k nám přijde ze zahraničí, je automaticky dobré. Když přijde Čech z ciziny, tak to má složitější, jako například Kaplický a jeho knihovna. A když má něco navrhovat Čech v Čechách, tak je to najednou ještě složitější.
PK: Souhlasím, určitě je u nás touha po cizincích. Zároveň ale necítím, že by tu byla skutečná touha po „star architects“, po těch největších jménech, jako je Zaha Hadid nebo Frank Gehry. To už jsou pro Čechy nezvladatelní a velcí tvůrci. Tím však nechci snižovat jakéhokoliv cizince, co u nás něco dělá.
Myslím, že příběh s Národní knihovnou od Kaplického to krásně ilustruje.
MK: My jsme u té soutěže také byli a prohráli jsme. Ale je fér si říct, že tu stavbu pohřbili především architekti, ne politici. Architekti často sami zpochybňují návrhy jiných architektů a tím vytvářejí tlak, který se pak přenese i na politickou reprezentaci. Neslyšel jsem skoro od nikoho z našich řad, že by se za tu stavbu postavil. V zahraničí je běžné, že se odborná obec za vítězný návrh postaví. Tady jsem to moc nezažil.
PK: Je to podle mě obecnější problém. Jsme malý rybník a často si navzájem nefandíme. Přitom by to mohlo fungovat úplně opačně. Když uspěje jeden, posouvá tím celý obor. Například v Oslu je běžné, že klíčové stavby dělají domácí architekti, na tom vyrostou a pak se prosadí i venku. U nás si tohle často nedopřejeme a je to strašně špatně.
MK: Ano, pokud se podíváte zhruba pět let nazpátek na to, kdo vyhrál všechny velké a důležité soutěže v Čechách, jsou to z 80 % Belgičani, Dánové a Holanďani. Naše poroty příliš nezahrnují nějaký regionální aspekt. Já si myslím, že by mělo být úplně normální, že v soutěži ve Středočeském kraji uspěje Středočech. Zároveň je ale potřeba říct, že z pohledu investora je to vlastně racionální chování. Když přivede zahraniční jméno, lépe se mu projekt obhajuje směrem k veřejnosti i k úřadům. Je jednodušší říct: „Navrhl to světový architekt, který už stavěl jinde.“ V prostředí, kde proces trvá deset i víc let, je to silný argument.
Takže je to prostě takový malý český pohled na to, že cizina u nás stavění legitimizuje.
MK: Z části ano. Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že pro zahraniční kanceláře je Česko velmi atraktivní trh. Je tu relativně hodně soutěží vzhledem k velikosti země, takže sem přirozeně všichni míří. Jsme pro ně tak trochu „Klondike“. Posledních deset let jsme pro cizince opravdu ráj.
PK: Zatímco my, kdybychom šli soutěžit například do Dánska, tak máme úplně minimální šanci. Tamní trh si chrání své prostředí a funguje jinak. Proto se pořád primárně soustředíme na Česko. Je to náš prostor, který známe se všemi jeho limity i specifiky.
Uvažovali jste o tom, že byste si někdy otevřeli pobočku v zahraničí?
PK: Myslím, že se o to rozhodně musí snažit všichni architekti. Pokud české ateliéry nepřekročí hranice, nebudeme se vzájemně inspirovat a konfrontovat se světem, tak se neposuneme. My máme někdy tendenci dívat se na Západ a obdivovat ho, ale ti lidé tam vlastně nejsou jiní než my. Mají stejné schopnosti, řeší podobné problémy. Architektura, kterou děláme tady, je s nimi plně srovnatelná. O to víc bychom měli mít ambici jít ven. Teď je ale otázka, nakolik je tahle expanzivnost v naší české DNA zapsána. Myslím si, že spíš málo. Máme tendenci zůstávat ve svém prostředí a být opatrní. Ale právě proto si myslím, že bychom se o to měli vědomě snažit.
MK: My o růstu do zahraničí samozřejmě uvažujeme dlouhodobě. Teď jsme spíš ve fázi, kdy máme v zahraničí jednotlivé projekty a sbíráme zkušenosti, ale určitě máme nějakou představu a připravujeme se na to. Ten krok ven se dá udělat v zásadě dvěma způsoby – buď vyhrajete soutěž a jdete do ciziny s konkrétním projektem, nebo se pro to rozhodnete jako firma strategicky.
Výhledy do budoucna
Ještě by nás zajímalo téma Vltavské filharmonie. V jaké fázi se teď projekt nachází a jak se na něm jako ateliér podílíte?
MK: Já řídím projekt Vltavské filharmonie za investora, tj. Prahu, tedy je důležité především říct, že to není projekt našeho ateliéru jako takového. Každopádně teď jsme ve fázi, kdy se odevzdává finální dokumentace pro stavební povolení, zahajuje se fáze projednání a získání stavebního povolení a celý proces se posouvá dál.
PK: Ano, ateliér A8000 na tom projektu přímo nepracuje. Je to aktivita Martina a my mu samozřejmě držíme palce a kryjeme záda. Naše role je v tom spíš nepřímá.
MK: Já vycházím ze zkušeností, které jsme nasbírali jako ateliér na velkých kulturních stavbách. Často to nebylo jen o designu, ale i o nastavování programu a hledání smyslu projektu jako takového. Když se začala řešit filharmonie, byl jsem přizvaný k debatě právě kvůli těmto zkušenostem. Postupně se z toho stal širší dialog o tom, jak takový projekt vůbec uchopit a realizovat.
Takže pro vás má filharmonie spíše takový symbolický význam?
PK: Jednoznačně. Neúspěch Národní knihovny byl podle mě začátek určité stagnace. Najednou jsme měli pocit, že si architekti začali říkat, že je lepší nic nedělat než riskovat chybu. A to je hrozně nebezpečný moment. Takže když Martin přišel s tím, že by se na projektu měl účastnit, řekl jsem mu, aby ho rozhodně prosadil a probořil.
MK: Filharmonie je pokus u nás tohle zlomit. Zkusit něco prosadit, i když to není jednoduché. Protože takhle velká a významná stavba u nás vznikla naposledy před více než sto lety. A národ, který není schopný vytvořit odpovídající veřejnou stavbu, podle mě stagnuje. I proto jsem se do toho rozhodl jít. Samozřejmě jsem jen jeden šroubek v soukolí, které ale podle mého názoru funguje zatím výborně. A možná se mění i nálada ve společnosti. Lidé už mají dost toho, že nic nejde. Možná jsme se dostali do bodu, kdy si říkáme: pojďme to zkusit, i za cenu toho, že to nebude dokonalé.
PK: Ono to ale hodně souvisí i s tím, kdo tyhle věci vlastně táhne. Dřív jsme čekali hlavně na stát, ale dnes je vidět, že iniciativu přebírají města. Právě tam se začínají dít věci. Ostrava, Brno i Praha dnes nesou odpovědnost za velké kulturní projekty a v mnoha ohledech jsou odvážnější než stát. Vznikají nové arény, stadiony, připravují se filharmonie. Ještě před pár lety by to znělo jako sci-fi. Dnes se reálně bavíme o tom, že v jedné relativně malé zemi vznikne několik takhle významných staveb v poměrně krátkém čase.
Když se zamyslíte nad budoucností ateliéru, kde chcete být za pár let? Chcete být třeba větší?
PK: Naším cílem není být větší, ale být lepší. Velikost je jen nástroj, ne cíl. Potřebujete ji k tomu, abyste mohli realizovat velké a významné projekty, ale sama o sobě nic neznamená. Chceme stavět důležité domy a k tomu potřebujeme kombinaci talentu, zkušeností, dobrého týmu i otevřenosti vůči světu.
MK: Cílem je prostě architektura. Naše řemeslo je totiž ve své podstatě společenská disciplína. Není to jen o domech, ale o tom, jak se společnost vyvíjí a kam směřuje. A to mi na tom přijde úžasně krásný.
PK: Osobně bych si také přál, abychom za deset let stáli u otevření kulturního domu ve svobodném ukrajinském městě na Donbas. Architektura totiž není jen o formě, ale i o postoji. Ukazuje hodnoty a svobodu.
A8000
Ateliér A8000, vedený Martinem Krupauerem a Pavlem Kvintusem, stojí na principu mezioborového dialogu. Architekturu nevnímá jako izolovanou disciplínu, ale jako nástroj pro kultivaci prostředí i společnosti. Více než stočlenný tým odborníků působící v Praze, Brně a jižních Čechách se vedle architektury specializuje také na urbanismus, strategický rozvoj a transformaci brownfieldů v tuzemsku i zahraničí. Portfolio ateliéru zahrnuje oceňované realizace, jako je pavilon Z v Českých Budějovicích (nominace na Mies van der Rohe Award 2024), Společenské centrum Sedlčany (Stavba roku 2020), pražské Forum Karlín, nebo citlivou záchranu industriální Panelárny, která se stala novým sídlem studia. Významnou stopu ateliér zanechává také v infrastrukturních projektech obnovou historických nádraží v Plzni a Českých Budějovicích, čímž do veřejného prostoru vrací architektonickou kvalitu a nový městský život. Na poli urbanismu stojí ateliér například za návrhem transformace jezera Medard a jeho okolí či urbanistickou studií Zelenomodré centrum Jaroměře (Urbanistický projekt roku 2025).
