Pojďte s námi nahlédnout do výjimečného domu v Plzni s interiéry od Adolfa Loose. Semlerovu rezidenci můžete navštívit buď osobně nebo prostřednictvím nové knihy, která mapuje tento dům.
Koupit knihu Semlerova rezidence na ARCHIZOOM BOOKS
Mimořádně rozsáhlý několikapodlažní bytový interiér je založen na principu tzv. Raumplanu, čímž je ojedinělý a v regionu zcela unikátní. Koncepcí představuje završení řady bytových interiérů, navržených v letech 1907-32 v Plzni Adolfem Loosem. Dispoziční řešení má přímou návaznost na Müllerovu vilu v Praze, která bezprostředně předcházela a na obou úpravách se podíleli autoři ze stejného okruhu i shodné provádějící firmy. Semlerův byt doplňuje Müllerovu vilu do unikátní dvojice. Odlišuje se přizpůsobením danostem staršího objektu (vytváří vilu v domě) i rozdílným detailním řešením navrženým Heinrichem Kulkou, Loosovým spolupracovníkem a pokračovatelem. Na rozdíl od Müllerovy vily jde o práci až do současnosti prakticky neznámou širší veřejnosti. Objekt, který vznikl jako úřednický bytový dům Škodových závodů, získala v roce 1932 rodina Oskara Semlera a jeho část upravila na své reprezentační rodinné sídlo. Oskar Semler byl jedním z nejvýznamnějších místních podnikatelů. Rodina musela v roce 1939 emigrovat a dům byl zabrán nejprve říšskými a pak československými úřady.
Historie domu a bytu
V dosavadním bydlišti rodiny Oskara a Jany Semlerových v Jagellonské ulici 22 se někdy kolem roku 1930 uskutečnilo jednaní s Loosem, který měl nový byt navrhnout za spolupráce Heinricha Kulky. Loos patrně nastínil celkové prostorové řešení nového bytu, detailní zpracování již Kulka řešil samostatně. V jediném případě v Plzni byl vytvořen vícepodlažní byt s plynulou návazností prostor různých výšek, tedy s tzv. Raumplanem. Architekti mohli upravit nejen polohy svislých konstrukcí a stropních podhledů staršího domu, nýbrž měnit i řešení stropů.
Vestavba třípodlažní vily
Loos s Kulkou do bytového domu vložili vestavbu třípodlažní vily, připomínající pražský dům Františka Müllera, dokončený krátce před tím. Centrálním prostorem celého bytu je obytná hala o ploše přibližně 50 m².Tato hala, která má výšku dvou podlaží, je osvětlena rozměrnými posuvnými okny, proti nimž je v úrovni patra umístěna galerie, na které je knihovna.
Z mezipodesty schodiště, spojujícího prostor haly s galerií, je přístupna zimní zahrada, pokoj hosta a jídelna. Z galerie je možné vystoupit do dalšího podlaží, v němž jsou soustředěny ložnice rodičů, dva dětské pokoje tří Semlerových synů a pokoj jejich vychovatelky. Vstup do mezonetového bytu manželů Semlerových byl umístěn v nově provedené přístavbě, přisazené před dvorní průčelí domu.
Přístavba, která obsahovala vstupní vestibul a pomocné schodiště, umožnila nejen zpřístupnit kuchyni a zázemí bytu pro personál, ale rovněž zcela oddělit provoz bytu od zbývající části bytového domu, jehož vchod a schodiště zůstaly bez úprav. Na nový vstup v přístavbě navázal vestibul s horním denním osvětlením. Přestože se obytná hala nachází přímo proti němu, je příchozí veden oklikou po několika stupních pod galerii, kde se ocitne přibližně v příčné ose hlavního prostoru. K hale pod galerií přiléhá ještě odpočivný kout a bar. Prostor obytné haly byl řešen symetricky podle podélné osy, kterou pohledově ukončuje krb, vsazený v ploše provedené z kamenných kvádrů. Dominantou protější stěny se stal rozměrný obraz Život Tsongkhapy pochazející z Tibetu 18. století a znázorňující život tibetského buddhistického světce a učitele. Prostor haly je opatřen obkladem z kanadské břízy, dřevěné obklady jsou i v místnostech v ložnicovém patře. Knihovna na galerii má kazetový strop, kombinující červenou barevnost trámů se zlacením výplní. Práce na adaptaci suterénu, přízemi a patra na byt Semlerovych zahájila firma Müller & Kapsa v březnu 1933, od července 1934 byla rodina Oskara Semlera v novém bytě oficiálně přihlášena. Podle projektu z roku 1938 byly v následujícím roce poblíž vstupu do bytu Semlerových provedeny dvě garáže, na jejichž ploché střeše vznikla terasa.
Peripetie
Po emigraci rodiny dům v roce 1942 přešel na Německou Říši (Deutsche Reich). Semlerovi v roce 1949 sice požádali o restituci, dům však jako konfiskovaný majetek v roce 1950 přešel na město Plzeň. Po pěti letech se stal vlastnictvím státu, který jej však v roce 1993 převedl zpět na Statutární město Plzeň. Byt rodiny Oskara Semlera byl již dříve rozdělen na několik menších samostatných bytů, oddělená hala sloužila jako učebna, později jako fotoateliér. Od roku 1969 je byt rodiny Oskara Semlera kulturní památkou, od roku 2003 se nachází na území městské památkové zóny. Od roku 2014 je kulturní památkou celý dům na Klatovské 110, který byl před tím Statutárním městem Plzní převeden na Plzeňský kraj, který jej v roce 2012 svěřil do správy Západočeské galerii v Plzni. Ta zde v roce 2013 zahájila první etapu oprav a restaurování domu s cílem jeho zpřístupnění veřejnosti. Náročná rekonstrukce se skládala z celkem tří etap a byla dokončena na sklonku roku 2021.
Adolf Loos a Heinrich Kulka
Jak zdůrazňuje historik Rostislav Švácha, Adolf Loos (1870-1933) patřil k prvním evropským architektům, kteří za podstatu architektury považovali její vnitřní prostor. Ve snaze o vytvoření jednolitého vzdušného prostoru nejen v horizontálním, ale i vertikálním směru dochází k tzv. Raumplanu, který poprvé uplatnil v letech 1910-1911 u domu Goldmann & Salatsch ve Vídni. Švácha Loosův přínos spatřuje v tom, že Raumplan přenesl do obytného domu. Zdeněk Kudělka si všímá zvláštního charakteru uzavřenosti a skrytosti Loosových bytů proti okolnímu světu. S tímto důrazem na vnitřní prostor souvisí i Loosův přístup k vnějšímu vzhledu staveb, jak je zřejmé ze slov samotného architekta, která zaznamenal Bořivoj Kriegerbeck: „Já si s fasádou nikdy nehraju, tam nebydlím (…).“Jednoduchá průčelí Loosových staveb ze závěru dvacátých let mohou při prvním pohledu připomenout funkcionalistické stavby, které ve stejné době začaly ovládat evropskou architekturu. Hlubší souvislosti tu však nejsou. Jak upozorňuje Petr Urlich, prostředky, které Loos užívá, jsou zjednodušené prvky klasického architektonického modelu. Loosovi na funkcionalistických stavbách vadilo hlavně narušení soukromí vnitřního obytného prostoru rozměrnými prosklenými plochami, které sám nepoužíval. Loos při tvorbě vnitřního prostoru dokázal propojit útulné anglické rodinné bydlení s reprezentací středoevropských šlechtických sídel. Jak zaznamenal Bořivoj Kriegerbeck, anglickou bytovou kulturu považoval Loos vůbec za nejvyspělejší. Mnoho prvků, které dále rozvíjel, pocházelo sice z různých exotických zemí, Loos však i tyto nízké pohovky, stolečky, svítidla, drahé koberce, ale i mřížoví, rohože a proutěná křesla poznal v Anglii, kam si je místní dopravili z kolonií. V Anglii se Loos seznámil také s elegantním nábytkem z 18. a 19. století, který potom často používal.
Když Loos v letech 1907-1910 v Plzni vytvořil dva bytové interiéry, zůstaly tyto jeho první významné realizace v Čechách patrně po mnoho let bez většího ohlasu. Teprve po roce 1910 Loos, jak připomíná Rostislav Švácha, konečně dostává velké zakázky, avšak nikoliv v Čechách. Zásluhou skandálů, které velké projekty doprovázely, se architekt stává proslulou osobností. Jak píše Švácha, čeští architekti se ale o Loosových raných pracích dozvěděli až ve dvacátých letech, kdy už vlastně na generaci mladých architektů mohly působit zastarale. Jak však víme, například Karel Lhota ve druhé polovině dvacátých let na Loosovy práce při své snaze o obrodu kultury bydlení na Plzeňsku hojně poukazoval, a to jak ve svých textech, tak přednáškách.
Adolf Loos & Plzeň
V roce 1927 začalo období, kdy Loos v Plzni realizoval celou řadu bytových interiérů a z rodiny jeho nejvýznamnějších plzeňských klientů pocházela i Klára (Claire) Becková, která se stala Loosovou třetí manželkou. V Plzni získal také svou životní zakázku, projekt Müllerovy vily do pražských Střešovic, na níž spolupracoval s Karlem Lhotou. V roce 1933 Adolf Loos zemřel. Karel Lhota v časopisu Architekt SIA připomněl jeho stručný životopis a mj. uvádí: „V letech 1924 až 1930 žil v Praze, Brně a Plzni, mezi návraty do Vídně a cestami do Paříže a Německa. V těchto létech uskutečnil u nás několik typicky Loosovských rodinných domů a bytových zařízení. Snem jeho posledních let bylo zakotviti v Praze jako učitel na škole architektury, když před tím vychoval řadu mladých architektů soukromě, toto přání se mu nesplnilo, stejně jako celá jeho práce nebyla oficiálně povznesena uznáním veřejnosti. Zemřel bez akademických titulů a hodností, bez hmotného uznání a zajištění, opět v Rakousku, již dlouho nemocen a práce neschopen, člověk výjimečný a v důsledku svého ryzího přesvědčení, ještě dnes nedosti pochopeného, nenahraditelný (…)“
Koupit knihu Semlerova rezidence na ARCHIZOOM BOOKS
K nejvýznamnějším spolupracovníkům Adolfa Loose patřil Heinrich Kulka. Narodil se v roce 1900 v Litovli v rodině Mořice a Charlotte Kulkových. Před první světovou válkou studoval soukromou školu architektury, kterou řídil Loos. Od roku 1920 působil, nejprve jako kreslič, v Loosově ateliéru, v letech 1926-1927 pro něho pracoval v Paříži, od roku 1928 vedl jeho vídeňskou kancelář. Podílel se na vzniku Loosova projektu vily Josefa a Marie Ruferových ve Vídni (1922), na projektu venkovského domu Paula Khunera a domku zahradníka v Kreuzbergu u Payerbachu (1929-30) a například také na projektu domu Huga a Lisy Bojkových ve Vídni (1929-30). S Loosem také spolupracoval na projektu dvojdomků pro vídeňské sídliště Werkbundu (1931).
Kulka shromáždil Loosovo dílo a v roce 1931 o jeho práci vydal ve Vídni monografii. V roce 1926 se Heinrich Kulka ve Vídni oženil, o pět let později se manželům narodil syn Richard. V závěru Loosova života a po jeho smrti se na Kulku obraceli někteří bývalí Loosovi plzeňští zákazníci. Samuel Teichner, pro kterého Loos za Kriegerovy asistence provedl úpravu zubařské praxe na náměstí Republiky, si nechal Kulkou navrhnout víkendový dům na Špičáku na Šumavě a zřejmě i plzeňský byt. Kulka byl patrně také autorem návrhu přístavby, zahradního altánu a oplocení dvora domu manželů Hirschových. Není proto vyloučeno, že pro Plzeň navrhoval i další úpravy interiérů a případně i větší stavební zásahy.
Myšlenku Raumplanu realizoval Kulka také u vily Dr. Kantora v Jablonci nad Nisou a další stavby projektoval pro Hradec Králové a Hronov. V souvislosti s politickými změnami nejprve v roce 1938 přesídlil z Vídně do Hradce Králové. O rok později emigroval, patrně za pomoci rodiny Oskara a Jany Semlerových, kterým dříve projektoval přestavbu plzeňského domu. Heinrich Kulka žil na Novém Zélandu, kde pracoval jako projektant četných staveb, a zemřel v Aucklandu v roce 1971.
Koupit knihu Semlerova rezidence na ARCHIZOOM BOOKS
Zdroj: Západočeská galerie / www.semler.cz
