Galerie U Betlémské kaple hostí do 31. května výstavu Lukáše Nováka s názvem SILICA. Autor v ní v kurátorském výběru Michala Štochla představuje experimentální přístup k materiálu i samotné povaze umění. Expozice zde vznikla v partnerství s KodlContemporary.
Projekt SILICA představuje novou etapu autorovy tvorby, v níž sklo přestává být výchozím bodem i cílem. Materiál, který byl dlouhodobě nositelem formy, lesku a optické dokonalosti, se zde otevírá proměně. Rozpouští se ve vztahu k dalším substancím a stává se součástí širšího procesu vzniku. Výstava tak není návratem k médiu, ale vědomým vykročením za jeho hranice.
Stavební kámen skla
Název SILICA odkazuje ke křemíku – základní látce, z níž sklo vyrůstá. Zároveň se obrací k něčemu syrovějšímu, hlubšímu a vývojově staršímu. Nejde totiž o sklo jako hotový objekt, ale o hmotu v pohybu. O stav, kdy materiál stále nese paměť tlaku, sedimentace, vrstvení a růstu. Právě v tomto bodě se pozornost přesouvá od dokonalého povrchu k samotnému principu vzniku.
SILICA je výstavou materiálového růstu. Sklo, beton a nerostné struktury zde vystupují jako živý systém. Vzájemně se prorůstají, vstupují do napětí a vytvářejí nové útvary, které nelze jednoznačně uchopit jazykem tradičního sklářství ani sochařství. Výsledné formy působí jako fragmenty neznámé geologické reality a zároveň jako stopy dávných procesů a náznaky budoucí hmoty.
Novákova práce se zde zásadně proměňuje. Nesoustředí se již pouze na formování skla, ale na vytváření situací, v nichž materiál získává vlastní dynamiku. Transparentnost se střetává s hutností, křehkost s tíhou, přesnost s nahodilostí. To, co bylo dříve čitelné jako vrcholná řemeslná preciznost, se posouvá směrem k hlubší materiálové artikulaci, tedy k dílu, které nepůsobí jako vytvořené, ale jako právě vznikající.
Probíhající proces
„Nezajímá mě tvar jako výsledek, ale proces, ve kterém vzniká. Okamžik, kdy materiál ještě není rozhodnutý, kdy v sobě nese napětí mezi kontrolou a vlastním vývojem,“ říká Lukáš Novák. Růst zde tak není metaforou, ale konstrukčním principem celé výstavy. Každý objekt v sobě nese logiku vrstvení, krystalizace a tlaku. Tvary nepůsobí jako navržené, ale jako výsledky dlouhodobého děje probíhajícího mimo lidský dohled. SILICA nabízí estetiku vznikání – krásu neuzavřeného, neustále se vyvíjejícího stavu.
Jak doplňuje kurátor Michal Štochl: „Novák zde opouští sklo jako disciplínu definovanou dokonalostí a posouvá jej do pole otevřeného systému. Materiál přestává být prostředkem a stává se událostí. Něčím, co se neustále formuje, překračuje vlastní hranice a odmítá být definitivně uzavřeno.“ Výstava zároveň přesně pojmenovává současnou pozici Lukáše Nováka na umělecké scéně. Jeho tvorba se již nepohybuje na hranici mezi designem a uměním, ale suverénně vstupuje do prostoru autonomního současného objektu. Nevznikají zde dekorativní formy ani klasické sochy, ale materiálové organismy. Struktury, v nichž se setkává lidská intence s procesy, které ji přesahují.
O autorovi
Lukáš Novák patří k výrazným osobnostem současné generace umělců, kteří rozvíjejí médium skla v kontextu současného umění. Ve své tvorbě jej chápe jako autonomní materiál nesoucí význam, paměť a čas. Tvoří v Praze a dlouhodobě se věnuje objektu, instalaci a materiálovému výzkumu. Jeho práce byla představena v Londýně, Paříži, New Yorku či Miláně a nachází se v soukromých sbírkách i veřejných prostorech. Charakteristická je pro něj vysoká míra formální redukce a preciznosti, která otevírá prostor pro hlubší interpretaci samotné podstaty uměleckého objektu.
