Historička, kurátorka a zakladatelka sbírky architektury v Národní galerii v Praze. Odborně se podílela mimo jiné na velkorysé expozici NEBOURAT!, která představila plánované i realizované stavby šedesátých až osmdesátých let minulého století. V rámci festivalu Open House Praha bude mít Radomíra Sedláková spolu s Markem Tichým přednášku o hotelu Intercontinental a podobách brutalismu. Nebo nejde o brutalismus?
Festival Open House Praha letos připomíná sto let od narození Karla Pragera a oslaví pětadevadesáté narozeniny Věry Machoninové…
Věnovat pozornost dílům paní architektky Machoninové je důležité, byla mistrovská architektka. Mám podezření, že stále kreslí (směje se). Patří k lidem, kteří jsou neuvěřitelně plaší, nejspokojenější je za prknem, když rýsuje, pracuje s ocelí a navrhuje domy. Je skvělé, že její vnoučata se o dílo Věry Machoninové starají.
Navrhovat za socialismu znamenalo, že stavby vznikaly pod hlavičkou Projektového ústavu. To vedlo k situaci, že si nový majitel takového domu řekl: „navrhla to nějaká ženská“ – a Věra Machoninová musela Ministerstvu zahraničí dokazovat, že je autorkou stavby Velvyslanectví v Berlíně nebo tehdejšímu majiteli Thermalu, že ho navrhla ona. Bylo a je nezákonné, aby autorská práva patřila Projektovému ústavu, ale spousta lidí toho využila. Řekli si, že ústav už neexistuje, takže si se stavbami mohou dělat, co chtějí. A to je tragické.
Říkáte, že máte ráda stavby Věry Machoninové. Kterou z nich považujete za nejlepší?
Musím zmínit Kotvu. Spousta lidí ji bere jako velký obchoďák, pak si ještě uvědomí voštinovou strukturu, ale už nedomyslí, proč ji Machoninová zvolila. Když se podíváte na mapu Prahy, zjistíte, že Kotva stojí na hraně Starého a Nového Města, kam domy přichází v různých polohách. Zásadní otázkou tedy bylo, jak do staveb z různých směrů vložit velký objem.
Šestiúhelník, který navrhla Věra Machoninová, se s tím krásně popasoval. Málokdo si uvědomuje, o jak velkou stavbu jde – a jak krásně to utajuje. Kromě stavby se řešilo i okolí, už v roce 1969 byl připraven podchod pod náměstím Republiky se vstupem do metra, který se nikdy nerealizoval. Bohužel podobně jako řada dalších realizací: Věra Machoninová navrhovala velice zajímavý komplex kolem stanice metra Budějovická, z nějž se postavil jen Dům bytové kultury, navrhovala zajímavý objekt do Holešovic, který také nikdy nevznikl…
Připomíná mi to expozici NEBOURAT!, která proběhla před pár lety v Národní galerii. Dochovaly se k jejím nerealizovaným projektům výkresy?
Řada plánů k projektům Machoninových, stejně jako práce Karla Pragera, je dnes uložena v Národní galerii v Praze. Kromě toho existuje katalog 60′ / 70′ Věra a Vladimír Machoninovi k velké výstavě ve Fragnerově galerii, která se zopakovala v Berlíně a ve Zlíně. Tam najdete většinu zajímavých výkresů. Málokdo třeba ví, že Věra Machoninová byla jednou z prvních, která někdy v roce 68 navrhla objekt s vnitřní halou, přes niž šel eskalátor – to v Americe začalo později. Byla velká průkopnice. Patřila ke skupině architektů, kteří byli natěšení na stavění. Možná proto, že většina z nich zažila válečnou pauzu, kdy nemohli studovat, měli zvláštní náboj. Že se spousta jejich věcí nerealizovala, brali velmi úkorně a těžko se s tím vyrovnávali – a ve většině případů je to pro Prahu škoda.
Do této generace patřil také Karel Prager. V čem se architektura Pragera a Machoninové vymyká?
Každá stavba je úplně jiná. Jsou to lidi z generace, která se nikdy neopakovala, vždy hledala pro dané místo nový tvar, novou funkci. U obou platí, že podle jejich projektu vznikla méně než polovina toho, co navrhli. V tom byla úžasná šedesátá léta, zlatá doba české architektury. Kdyby se věci, které se tehdy navrhovaly, postavily, jezdí se sem na exkurze architektury. A to nemluvím o soutěžích! V soutěži na Parlament proti sobě sice stáli Machoninovi a Prager, vyhrál lepší a velkorysejší Pragerův návrh, ale občas soutěžili spolu. To je také ojedinělá věc: ještě na Pavilonu pro Ósaku pracovaly tyto velké osobnosti společně, dokonce také s Filsakem, individualistou těžkého kalibru. Šlo jim o hledání architektury, jejího aktuálního výrazu a o to, aby současnou dobu vyjádřila současnými prostředky.
Jaká Pragerova stavba to nejlépe vystihuje? Kterou máte nejradši?
Mám dvě: Parlament a Novou scénu. Obě považuji za naprosto unikátní stavby světového měřítka. I ze zkušenosti mohu říct, že kdykoli provázím zahraniční architekty po Praze, tyto dvě stavby je zaujmou nejvíc. Třetí byl Transgas, který už bohužel není a zůstane po něm díra. Ale Parlament! Úchvatná konstrukce, gesamtkunstwerk od celkové koncepce po kliku či úchytku, která drží skleněné zábradlí. Síla té architektury byla tak velká, že když se do budovy stěhovala Svobodná Evropa, všechny změny konzultovala s Karlem Pragerem, který měl díky tomu nad Parlamentem do smrti dohled.
Podobně tomu bylo s Novou scénou: když v devadesátých letech dostala samostatné vedení v rámci Národního divadla, požadovali 60 milionů na rekonstrukci. Bylo štěstí, že nedostali ani vindru – nakonec byli sami rádi, že k rekonstrukci nedošlo. Nejspíš je ovlivnilo veřejné mínění, které tvrdí, že to je hnusný dům. Není hnusný.
Lidé dodnes často říkají, že předrevoluční architektura je ošklivá. Čím to je?
Obecně platí, že vůči nové architektuře, která stojí v kontextu, mají lidé vždycky výhrady, protože najednou vznikne něco jinak, než jsou zvyklí. Do jisté míry je výhoda, že si zvyknou časem, ale určitě jde také o to, že lidé architektuře nerozumí – i když mají pocit, že ano. Prager byl nesmírně precizní a pracovitý. Obdivoval Miese van der Rohe, líbily se mu jeho lehké závěsové stěny, na které by nikdy nedostal peníze – tak prosadil výrobu boletických panelů, protože chtěl, aby se používaly. Prosazoval nové materiály, nové konstrukce korespondující s dobou.
V roce 1969 zmizel z veřejného prostoru, jeho stavby nesměly být publikovány a když, tak bez jeho jména – ale odborná veřejnost jeho stavby poznala. Nebyl tak samolibý, aby nestavěl, pokud pod tím nebude podepsaný. Šlo mu o architekturu. Smíchovskou Komerční banku všichni vnímají jako solitér, ale půjdete-li po jižní straně Arbesova náměstí, všimněte si, že ve druhém domě je tunel, který vede až k bance: podle Pragerova projektu měla být Štefánikova ulice pěší a protože na ní jsou obchody, navrhl zásobovací tunel. Dopravně to měl Prager vymyšleno lépe, než je to teď.
A přitom jeden z argumentů vůči předrevolučním stavbám je, že nerespektují okolí…
To je naprostý nesmysl. Zůstaňme na Smíchově: když si stoupnete na křižovatku proti Komerční bance, jaký tvar byste hledala mezi pěti ulicemi? Pravoúhlý nejde, kulatý je nesmysl, kulaté nejsou ani věže kostela svatého Václava – zato mnohohran je ze všech stran stejný! To si bohužel nikdo neuvědomuje. Lidi melou o kontextu, ale vůbec si ho neuvědomují.
Nebo si vezměte rekonstrukci Rudolfina, kolem které vznikla spousta fám. Byla nezbytná, od Heydricha Rudolfinum nikdo nerekonstruoval. Původní záměr byl, že v místě bude konzervatoř, HAMU a koncertní sál české filharmonie. To tam nemohlo společně existovat – a Prager to správně označil za znásilnění domu. „Geniální stavbu Zítka a Šulce nesmím pokazit,“ napsal si do poznámek. Spousta lidí si neuvědomuje, co Prager v koncertním sále udělal. Přistupoval ke stavbám s nesmírným citem, hledal všechny podklady, které existovaly – a podle toho pak postupoval.
Brutalismus je velké téma posledních let. Přitahuje k němu lidi právě tato poctivost?
Přiznám se, že když slyším jméno Karel Prager, Věra Machoninová a brutalismus, tak se osypu. U nás termín brutalismus, což je označení architektonického slohu, nabral vlivem novinářů úplně jiný tón. U nás se mluví o brutalismu mezi lety 60 a 89. Brutalismus měl dvě východiska: začíná u Le Corbusiera v roce 1951 v básni pro surový beton: brut concrete. Neopracovaný beton nejen konstrukční, ale architektonický. Ve stejné době Petr a Alison Smithonovi ve Velké Británii používali termín brutalismus, který souvisel s obnovou poválečné Británie. Říkali: stavby budou nahé, nebudeme zakrývat rozvody, protože to stojí zbytečné peníze; ať je vše vidět. Tento směr se pak proměnil v hi-tech.
Brutalismus znamená neomítnuté betonové stavby. Když mi někdo říká, že parlament je brutalismus, tak počítám do sta a mlčím. Je to blbost. Dům s ocelovou konstrukcí a lehkým závěsovým pláštěm, první strukturální fasádou v Česku není brutalistní. Když už to chcete nazývat, tak technologická architektura, ale to není přesné. Je to ani nezajímalo. Architekt, který řekne, že pracuje v určitém slohu, pracuje špatně. Každé místo, každá úloha si o svou výtvarnou architektonickou podobu řekne.
Dá se vysvětlit skrze společenský kontext, proč lidi najednou obdivují Pragera a Machoninovou?
To je generační otázka. Lidé, kteří Pragera objevili až po jeho smrti po roce 2000, jsou dnešní čtyřicátníci, kteří nezažili sedmdesátá léta a nehledí na ně prizmatem té blbé normalizace, ve které se nikdo moc nevyznal. Bylo to komplikované období. Lidi najednou začali koukat na domy a začali si všímat staveb, které někteří nazývají „komunistickými“. Mladá generace vždy stojí v opozici vůči rodičům; když na někoho moc nadávají, začnu se ptát proč a začnu hledat. A zjistím, že jde o předsudek, u něhož se nedá vypátrat, kde začal.
Když říkáte „komunistické stavby“, existuje něco jako socialistická architektura?
Architektura, která vznikla v období socialismu. Architektura je služebná činnost; architekt navrhuje pro společnost, která si jeho stavbu objedná. Nemohu posuzovat stavbu ze sedmdesátých let dnešními parametry. Podmínky byly jiné. Málokdo si uvědomuje, co to znamenalo být zaměstnán ve státním projektovém ústavu, instituci, která musí zvyšovat produktivitu práce. Do roku 1969 se všechno kreslilo ručně, později na pauzák s příložníkem. Metodu práce zmiňuji, aby bylo vidět, že nebyla moc šance zvyšovat produktivitu práce: čáru rychleji neuděláte. Takže architekti museli zkrátit čas na přemýšlení. Ve výzkumném ústavu jsem si kdysi půjčila prémiový řád, který říkal, za co se udělují prémie. Bylo tam asi 49 bodů a nikde mezi nimi nebyla kvalita architektonického návrhu. I v tomto kontextu je třeba posuzovat stavby předrevoluční architektury.
Nejen ty si teď lidé mohou prohlédnout v rámci festivalu Open House Praha. Máte nějaké osobní tipy, co navštívit?
Vždycky se snažím oběhnout, co se dá, spoustu domů znám jen zvenku. Tvrdím, že neexistuje nezajímavý dům; i na garáži se dá najít něco, pro co stojí se na ni podívat. Před několika lety mi udělala radost obrovská fronta do DRNu. Přijde mi skvělé, že se o architekturu lidi zajímají a je fajn, že budovami provádějí laici, kteří je znají pouze povrchně a neutápí se v detailech, což je můj případ (směje se).
Netušila jsem, že v sídle University of New York, než Karlova ulice vejde na Malé náměstí, je dochovaná vrcholně gotická klenba. Na programu Open House Praha je prima, že nezahrnuje jen současnost, ale všechny typologické druhy a historické slohy. Přínosná je samotná fronta před domem: když zvednete oči a prohlédnete si nejen samotný dům, ale třeba také stavby na druhé straně ulice – tak vám z toho třeba něco utkví v hlavě.
Festival Open House Praha proběhne ve dnech 15. – 21. května 2023. Během víkendu se návštěvníkům otevře přes sto budov, kam se v průběhu roku běžně nedá dostat. Komentované prohlídky doplňuje doprovodný program v podobě přednášek a workshopů.
