Monumentální světelná plastika BEACON britského designéra Lee Brooma doputovala přes Londýn a Milán až do Prahy. Na náměstí Jana Palacha vstupuje do dialogu s Rudolfinem, historickým centrem i budovami UMPRUM a Filozofické fakulty. S Lee Broomem jsme se potkali jen pár metrů od instalace, v Café Rudolfinum. Mluvili jsme o brutalismu, českém skle, spolupráci s BROKIS i o tom, proč příběh BEACONu zdaleka nekončí.
Sedíme s Lee Broomem v kavárně Rudolfina. Jen pár metrů od nás stojí BEACON. Objekt, který byl původně navržen pro úplně jiné město a úplně jinou architekturu.
A právě to je na něm možná nejzajímavější.
BEACON vznikl v roce 2025 pro London Design Festival jako jeden z jeho hlavních Landmark Projects. Stál na South Bank před Royal Festival Hall, uprostřed prostředí, které výrazně formovala poválečná britská moderna a brutalismus. Odtud se následně vydal na evropskou cestu – na jaře 2026 byl součástí Milan Design Weeku a nyní se vrací do České republiky, kde jej BROKIS představuje v rámci pražského Designbloku.
„Když jsem začal návrh připravovat, chtěl jsem vytvořit něco, co bude vycházet z architektury místa,“ říká Lee Broom. „Na South Bank je hodně brutalistní architektury poloviny dvacátého století. Všechny tyto prvky se proto nějakým způsobem propsaly do původního návrhu BEACONu.“
Městský lustr
BEACON je monumentální objekt na hranici svítidla, architektury a sochy. Je založený na rytmu opakujících se vertikálních prvků, precizní geometrii a materiálové syrovosti. BROKIS jeho estetiku popisuje jako odkaz k modernismu poloviny 20. století. Broom ale při našem rozhovoru popisuje celý princip mnohem jednodušeji. „V podstatě vezmete pouliční lampu a začnete ji opakovat. Z jednotlivých lamp pak vytvoříte něco jako městský lustr.“ Právě archetyp veřejného osvětlení se tu proměňuje v objekt úplně jiného měřítka. To, co běžně v ulici téměř nevnímáme, se replikací stává dominantou veřejného prostoru. Inspirace londýnským okolím přitom zachází až do detailu. Broom připomíná strukturu skla, která odkazuje k povrchům brutalistické architektury v okolí South Bank. „Dokonce i textura, která je otištěná do skla, vychází z detailu, který můžete vidět na betonových stěnách okolních budov.“ BEACON tak není sochou, která by byla do města pouze položena. Od počátku vznikal jako reakce na konkrétní architekturu.
Recyklované sklo jako nový materiál
Druhou zásadní vrstvu projektu představuje materiál. Lee Broom chtěl, aby objekt takového měřítka pracoval se sklem udržitelným způsobem. Právě tady začala spolupráce s českou značkou BROKIS. „Bylo pro mě důležité, aby byl objekt vytvořený z „udržitelného“ skla. Tehdy jsme se dostali k BROKIS a k jejich technologii využívající skleněné fragmenty,“ říká. BROKISGLASS vznikl jako způsob upcyklace odpadních skleněných střepů ze sklářské výroby. Materiál i celý BEACON vznikaly ve Sklárně Janštejn, kde BROKIS navazuje na místní tradici sklářského řemesla. Spolupráce se podle designéra vyvíjela postupně. „Začali jsme pracovat se vzorky, udělali jsme několik změn v návrhu a pak už jsme na projektu skutečně spolupracovali. Celý objekt následně vznikl tady v České republice.“ Technická stránka přitom nebyla jen otázkou skla a světla. BEACON musel fungovat jako skutečný objekt ve veřejném prostoru.
Když se Brooma ptáme, co bylo při vývoji nejobtížnější, nezmiňuje komplikovanou výrobu skla, ale počasí. „Největší výzvou bylo zajistit, že objekt skutečně vydrží venkovní podmínky. Na South Bank jste přímo u řeky. Máte tam silný vítr, déšť, v zimě i sníh. Museli jsme mít jistotu, že konstrukce bude opravdu odolná a bezpečná pro veřejný prostor.“
Londýn, Milán, Praha
Po londýnské premiéře se BEACON začal přesouvat. Nejdříve do Milána. Potom do Prahy. A s každým dalším místem se podle Brooma mění i způsob, jakým objekt čteme. Praha je v tomto ohledu možná největší změnou. BEACON tady nestojí u brutalistické architektury, z níž jeho původní forma vycházela. Ocitá se před neorenesančním Rudolfinem, mezi historickými fasádami centra města, s výhledem přes Vltavu na Pražský hrad. Když o tom mluvíme, Lee se otočí směrem k náměstí. „Je to opravdu úplně jiné prostředí než to původní,“ říká. „Tady už objekt tolik nevypráví o architektuře, která byla jeho původní inspirací. Spíš ukazuje, jak může světlo vstoupit do tak působivé scenérie.“ Právě v této chvíli rozhovor přestává být jen vyprávěním o designu světelného objektu. Mluvíme o městě. Na jedné straně náměstí stojí Rudolfinum, naproti Filozofická fakulta Univerzity Karlovy a UMPRUM.
Jsme v jednom z nejvýraznějších kulturních míst Prahy. Broom přiznává, že si tuto kulisu velmi užívá. „Mám velké štěstí, že tady svoji práci můžu představit. Fotografovali jsme instalaci včera večer a potom znovu dnes ráno.“ BEACON se s různým světlem a různou architekturou skutečně proměňuje.
Nechtěl jsem ho „předesignovat“
Možná nejzajímavější Broomova poznámka přichází ve chvíli, kdy se ho ptáme, proč objekt funguje i před architekturou, pro kterou vůbec nebyl navržen. Odpověď je překvapivě jednoduchá. „Jedna z věcí, které pro mě byly při návrhu velmi důležité, byla „nepředesignovat“ ho.“ BEACON měl podle něj od začátku zůstat současný, ale zároveň dostatečně klasický na to, aby nebyl závislý jen na jednom prostředí. „Chtěl jsem, aby měl současnou a zároveň klasickou formu. Aby dokázal v prostoru působit přirozeně.“ Praha tento princip testuje dokonale. „I když jsou zdejší budovy velmi historické, mám pocit, že sem objekt patří. Je moderní a tím zvýrazňuje historický charakter architektury kolem něj. A historická architektura naopak ještě víc zdůrazňuje současnost té sochy.“
Je to přesně to, co se odehrává na náměstí před námi. BEACON se nesnaží Rudolfinum napodobovat ani mu konkurovat. Obě věci jsou vedle sebe zcela zřetelně současné svému vzniku. Právě kontrast mezi nimi vytváří vztah.
Světlo není jen nástroj k osvětlení
Pro Brooma je práce se světlem dlouhodobě něčím víc než navrhováním funkčních svítidel. V materiálech BROKIS k pražské instalaci mluví o emocionální schopnosti světla měnit prožívání prostoru. BEACON je pokusem přenést tuto zkušenost z interiérového designu do měřítka města – vytvořit veřejný objekt, který není pouze zdrojem světla, ale společným zážitkem. A právě na náměstí Jana Palacha tato myšlenka získává konkrétní podobu. Lidé kolem objektu procházejí. Zastavují se. Fotografují ho. Večer začne fungovat jinak než ve dne. BEACON není architektura, ale vytváří prostor. Není klasickým svítidlem, ale pracuje se světlem. A není ani klasickou sochou, protože jeho hlavní součástí je proměna prostředí kolem něj.
Z obří instalace zpět do interiéru
Praha měla být jednou z posledních zastávek BEACONu. „Myslím, že je to zatím poslední místo,“ říká Broom. Potom se usměje. „Ale to jsme vlastně říkali pokaždé. A potom se vždycky objeví další město. Takže uvidíme.“ Příběh projektu ale bude pokračovat tak jako tak. Broom s BROKIS už připravuje další svítidla, která z principu BEACONu vycházejí. „Pracujeme na kolekci světelných objektů založených na této plastice. Když se podíváte na jednotlivý skleněný element BEACONu, je sám o sobě velmi dekorativní a architektonický. Velmi dobře může fungovat v domácím i komerčním interiéru.“
Monumentální veřejná instalace se tak začne znovu zmenšovat. To, co vzniklo jako několikametrový objekt pro londýnský veřejný prostor, se vrátí do měřítka interiéru v podobě nástěnných nebo stolních svítidel. A možná právě tady se uzavírá jeden kruh celého projektu.
