Když v televize odvysílali reportáž Byt architekta, práci RDTH architektů, hned se jim ozvala nynější majitelka bytu Mlékárenská. Má dva syny, dvojčata a vychovává je sama. Žije v panelovém domě a od architektů chtěla, aby pro ni a její děti vymysleli absolutně “čistý” a moderní byt. Navíc má v Praze má i jiné místo, ve kterém může komfortně bydlet. Architekti tak mohli být v jejich práci svobodnější.
V prvních krocích testovali hranice. Zjišťovali kam až je v rekonstrukci majitelka pustí a jaké hodnoty by do své práce promítnou. Jednoznačně to byl minimalismus, až asketický přístup k životu, potřeba zbavit se prvoplánových dekorací i potřeby vytvořit “příjemný” interiér a nechat prostor pouze racionálním potřebám členů své rodiny.
Vynechat některé návyky je legitimní možností při rozhodování o budoucí organizaci prostoru, ve kterém budete bydlet. Může to přinést řadu výhod. Ložnice bytu tak vznikla z obývacího pokoje a obývací pokoj naopak z ložnice.
„Ptali jsme se třeba, jestli opravdu potřebuje ložnici ve dne a obývací pokoj v noci. Její skromnost a otevřená mysl nás dovedla k závěru, že jde o zakořeněný zvyk a že rozhodnutí o zvycích záleží na uživateli a okolnostech jeho života.“
Dva světy vedle sebe
Každý z nás však občas potřebuje alespoň trochu vizuálního soukromí a o to více, když se jedná o ložnici. Na to architektům vystačil jen obyčejný blackout-závěs. Tento prostor s téměř dokonalým odcloněním slunečního světla ovšem slouží i jako obyčejné kino. Pokud se díváte se sluchátky, nikdo kdo se pohybuje kolem, neuslyší právě se odehrávající hlučnou akční scénu. Stroboskop filmu zůstává uvnitř a neobtěžuje ty, kteří se dívat nechtějí. Mohou si připravovat třeba oběd a v klidu si ho sníst nebo si spolu povídat, jako by to bylo za stěnou. Tyto dva světy mohou při vzájemném respektu fungovat dobře i autonomně. Když je závěs odsunutý na stranu z prostoru se stává klasický obývací pokoj s kuchyní a jídelnou, kde rodina funguje spolu. Závěs pak funguje nejen jako dekorace, ale zlepšuje i akustiku velké místnosti.
Na druhou stranu bylo pro paní majitelku důležité, aby měli její synové své vlastní pokoje. Jsou symetricky identické. Každý má stůl přes celou šířku pokoje, zabudovanou skříň a výsuvnou postel. Tu lze používat jako klasické jednolůžko, sedačku, nebo při vysunutí jako skromnější dvoulůžko. Když je potřeba se celé dny učit, dívat se na seriály, nebo se válet, lze ji snadno přemístit do středu místnosti. Nastavitelná nástěnná lampa dobře slouží při jakékoliv poloze postele. A pokud je třeba na chvíli trochu více prostoru, například na cvičení, lze celou postel přesunout pod stůl, který nemá žádné podnože a je kotven na ocelových konzolách ze stěny.
Bílá a modrá
Strohost, která provází celý projekt a je panelovému domu vlastní, se projevila i v řešení zabudovaného nábytku. Kromě závěsů a podlahy z marmolea je všechen nábytek bílý. Spolu vytvářejí pozadí umožňující svobodný výběr volně stojícího nábytku, doplňků a pokojových rostlin. Dřevo, které je příjemné na dotek architekti využili na jídelním a pracovních stolech v pokojích chlapců.
V bytě ovšem hraje důležitou roli i modrá barva. Je všude a současně nikde. Je skrytá a objeví se vždy, když se cokoli otevře. Nachází se uvnitř každé skříně, kuchyňské skříňky, WC nebo v koupelně. Modrá zde funguje jako ornament, který se rozvíjí různorodostí vybavení uskladněného uvnitř nábytku rodiny. Byt zdobí i druhá vrstva ornamentu. Ta je méně nápadná, ale dá se najít. Jsou jím styky panelů a ošetřené „jizvy“ po odstranění příček. Podobně jako původní stále dobře fungující článkové radiátory nebo trubkové rozvody vytápění, společně představují paměť a charakter původního panelového bytu.
„Tyto momenty a prvky se nesnažíme skrýt jako by byly něco nehezkého. Panelový byt se za ně nemá proč stydět. Jsou pro něj přirozené.“
Autoři návrhu: RDTH architekti (Ing. arch. René Dlesk, Ing. arch. Tamara Kolaříková)
Lokalita: Mlékárenská, Praha
Užitná plocha: 74 m² byt
Rok realizace: 2022–2023
Fotografie: Filip Beránek
