Ročenka Česká architektura 2024–2025
Úvodní text / Jan Schindler
Pro nás architekty představuje ročenka Česká architektura asi nejprestižnější publikaci na české scéně, navíc s ohromující pětadvacetiletou tradicí a téměř devíti sty úžasnými stavbami. Když mi koncem léta zavolal Radek Váňa, že se mu podařilo prostřednictvím jeho projektu ARCHIZOOM převzít vydavatelský štafetový kolík po Dagmaře Vernerové, upřímně jsem mu pogratuloval a byl jsem rád, že se o naši architektonickou ikonu bude i nadále starat perfektní odborník, a navíc velký znalec a fanoušek moderní architektury.
Ještě větší radost jsem pak měl, když mě požádal, abych se stal editorem letošního ročníku. Okamžik nadšení byl ještě během telefonátu utlumen pocitem zodpovědnosti a uvědoměním, že limitovaným výběrem staveb nepotěším celou řadu ctěných kolegů. A navíc bude vzhledem k danému harmonogramu nutné naplánovat osobní návštěvy staveb v zimních měsících, což je z hlediska počasí, logistiky a světelných podmínek to nejhorší období. Nakonec se do letošní publikace ročenky přihlásilo 180 skvělých projektů, ze kterých by bylo jistě snadné vytvořit i pět plnohodnotných a kvalitních ročenek.
Mou snahou bylo vybrat pestrý soubor třiceti pěti staveb, které společně vytvoří obraz mnohovrstevnatosti současné české a v několika případech i přeshraniční architektury – její odvahy, promyšlenosti a smyslu pro kontext. Letos vnímám dvě hlavní linie, které se v jednotlivých dílech protínají: na jedné straně schopnost citlivě navázat na historickou vrstvu a proměnit ji, aby získala nový význam, na straně druhé ambici utvářet nové fragmenty města a krajiny tak, aby se staly trvale užitečnou součástí společenského života. Výběr je důkazem toho, že současná architektura už dávno není jen estetickým diskursem: je to disciplína sociální, ekologická a praktická. Je nástrojem, který formuje veřejný prostor, podporuje komunitu a reaguje na klimatické a materiálové výzvy.
Z našich osobních setkání s architekty, investory a uživateli vybraných staveb bylo zřejmé, že každý projekt mohl vzniknout jen díky enormnímu nadšení a iniciativě všech zúčastněných aktérů, a to u většiny případů až po mnohaletých peripetiích (trvajících šest až dvanáct let!) spojených s povolovacím procesem. Ukazuje se, že tuzemský administrativní systém stavebního řízení představuje pro naši architektonickou praxi asi tu největší překážku.
Začněme u infrastrukturních intervencí, které mění městskou strukturu a otevírají nové perspektivy.
Nádraží Praha Bubny od Jakub Cigler Architekti představuje projekt sloužící jako generátor městské přeměny. Architektonické řešení, které počítá s dvěma vestibuly a halovým přestřešením nástupišť dimenzovaným pro budoucí výstavbu nad kolejištěm, dokládá strategické myšlení: stavba má fungovat okamžitě, ale přitom být připravena na další fáze urbanistického rozvoje. Zásadní je tu dialog s novou urbanistickou studií Bubny, která kolem stanice definuje veřejné plochy s filharmonií, náměstím a památníkem. Projekt tak ukazuje, jak se infrastrukturní stavba může stát srdcem nové čtvrti, nikoli jen dopravním uzlem.
Revitalizace území kolem Negrelliho viaduktu, reprezentovaná pilotní realizací prvního oblouku otevřeného koncem roku 2024, je příkladem inovačního přístupu k památce. Z iniciativy autorů se projekt stává komunitní platformou se strategií vymezit prostory pod oblouky pro místní podnikání a kreativní aktivity. První oblouk se tak stává veřejným prostorem pro výstavy a sousedská setkání a je ukázkou participativního přístupu, jenž se v posledních letech stále častěji objevuje v naší architektonické praxi.
Dominantním tématem letošního výběru je bydlení, a to ve všech jeho formách, přičemž jsou zastoupeny jak různé typy městského bydlení, tak intimnější individuální řešení.
Například obytný soubor Dolina představuje projekt, ve kterém obec a developer společně vytvořili nové místní centrum s náměstím, sokolovnou, mateřskou školou a parkem. Nuselský pivovar a Žitný mlýn pak doplňují obraz úspěšné konverze a proměny starých uzavřených výrobních areálů na nové, urbanisticky aktivní plochy. Obdobně i projekt Smíchov City jako širší urbanistický záměr – a rovněž konkrétní sekce činžovních domů – ilustruje transformaci brownfieldu severního Smíchovského nádraží do podoby nové městské čtvrtě s důrazem na měřítko, materiály, parter a ověřenou formu blokové struktury s ulicemi, bulvárem a klidnými zelenými vnitrodvory.
Ve stejném kontextu vznikly i Nové Lauby v Ostravě, vytvářející nový blok při náměstí, který se snaží jemným dělením hmot zapojit do historického měřítka. Extrovertnější formu urbanistické struktury nalezneme u projektu Hagibor v Praze, který ukazuje, jak mohou velké rezidenční soubory vytvářet pocit individuality bydlení pomocí rozmanitosti hmot a plasticity fasád, balkonů a lodžií v kombinaci s elegantními vstupními halami a zelenými dvory s krajinnou strategií tzv. mikrolesa. Práci s vegetací můžeme rovněž vidět u bytového domu Borský park v Plzni s průběžnými lodžiemi a pečlivě zvolenou zelení na každém balkonu.
Z urbanistického hlediska ročenka potvrzuje, že transformace brownfieldů v blízkosti městských center stimuluje vznik nových čtvrtí, které se inspirují historickým měřítkem v souznění s aktuálními požadavky na kvalitu bydlení a zakomponováním střešní krajiny a veřejného prostoru.
Projekty často pracují s variabilitou hmot, fasád a proporcí, aby dosáhly měřítka přátelského k živému městu — a to i v situacích, kdy je žádoucí do projektů absorbovat poměrně velkou hustotu výstavby. Komornější formu bydlení reprezentují v ročence rezidenční soubory rezidence Juliska, rezidence Oliva nebo sociálního bydlení ve Žďáru nad Sázavou, které výborně řeší otázku měřítka, průhledů, vztahu k okolí a kvality vnitřního prostoru s velkým důrazem na vhodně zvolené materiály a řemeslný detail.
Výjimečnou polohu na Vítězném náměstí v Praze využívá projekt Victoria, který svým palácovým charakterem a subtilní vertikální fasádou vhodně doplňuje siluetu náměstí a poskytuje svým obyvatelům elegantní formu reprezentativního bydlení. Zvláštním případem je bytový dům Diorit, který představuje spíše krajinný a ekologický příběh. Projekt je totiž zasazen do bývalého kamenolomu, zachovává biodiverzitu a vytváří střešní parky, které plynule napojují stavbu na skalní ekosystém. Kompozice fasády z mléčného skla, kombinace přírodních omítek a rozsáhlé terasy zdůrazňují snahu harmonizovat stavbu s okolní krajinou. Stejně tak rodinné domy Black House či vila Sidonius reprezentují práci s příkrým terénem a přirozenými výhledy. Oba projekty sestávají z pečlivě dimenzovaných hmot s integrovanými střešními terasami, a demonstrují tak současný zájem o propojení vnitřního prostoru s krajinou a městem.
Experimentálnější charakter individuálního bydlení v ročence reprezentuje vila v Jevanech s mottem „dům živočich zasazený do lesa“ a rodinný pětipodlažní dům TH house v Hanoji, který v extrémně úzké a zahuštěné zástavbě maximalizuje přístup denního světla. Vizuální propojení pater s integrovanou zelení zlepšuje mikroklima a posiluje rodinné vazby v kompaktním městském prostředí. Horská chata v Krkonoších je pak příkladem, jak lze v přísně regulovaném horském prostředí dosáhnout světlého a funkčního interiéru díky prefabrikovaným CLT panelům a pečlivému tvarování hmoty.
Ročenka Česká architektura 2024–2025 je k dostání na e-shopu Archizoom books.
Vedle infrastruktury a bydlení v ročence výrazně rezonuje téma adaptace a konverzí.
Areál Automatických mlýnů v Pardubicích, doplněný o nové budovy Galerie města Pardubice a vzdělávacího centra Sféra, je skvělým příkladem toho, jak lze historický průmyslový celek vhodně dokomponovat bez ztráty jeho identity. Integrální součástí projektu je nově řešený veřejný prostor multifunkčního Mlýnského nádvoří jako živého kulturního prostoru. Novostavba galerie s veřejně přístupnou střechou a amfiteátrem doplňuje areál o současnou kulturní funkci, zatímco dílny objektu Sféra levitující nad galerií skýtají vzdělávací a tvůrčí obsah. Harmonizace nových zásahů pomocí barevného ladění navazujícího na cihlový materiál je zde příkladem citlivého zásahu, který respektuje historickou typologii a zároveň vnáší novou funkci.
Rekonstrukce Staroměstské brány (přestavba bývalého hotelu InterContinental) ukazuje komplexnost přestavby původní brutalistní architektury v centru města. Doplnění nové vrstvy architektury, designu a veřejného parteru a snaha otevřít a zpřístupnit místo jsou zde provedeny ve vysoké úrovni detailu a mezioborové týmové spolupráce. Podobnou ukázkou je Panelárna Prefa Holešovice, která ukazuje smysl pro citlivou reaktivaci objektu z 60. let. Autoři a investoři v jedné osobě se zaměřili na očištění budovy od nekoncepčních zásahů a na obnovu industriální elegance; původní zavěšený lehký plášť s ocelovou konstrukcí je nyní opět interpretován jako estetická hodnota. Projekt rovněž nabízí synergii pracovního prostředí s veřejnými funkcemi v podobě přednášek a výstav, které poskytují místu nacházejícímu se přímo u břehu Vltavy kreativní atmosféru. Dalším zdařilým příkladem konverze průmyslové budovy je projekt studentského bydlení Mint.Living v Hloubětíně s inteligentně řešenými loftovými buňkami a lehkými zavěšenými balkony. Obě konverze jsou ukázkou toho, že industriální architektura může být vhodná i pro ekonomicky rentabilní využití.
Ve škále drobnějšího měřítka pak stojí projekty, které posilují komunitní vazby a dostupnost veřejných služeb.
Lesní koupaliště v Liberci je příkladem občansko-architektonické iniciativy, která se stala hybatelem proměny. Projekt realizovaný za pomoci participativních rozpočtů a místních dárců vybudoval levné, ale kvalitní zázemí z CLT panelů a lehké trámové konstrukce. Samotná historie místa a jeho opakované znovuoživení ukazují, že architektura pomocí participativního impulsu dokáže proměnit zanedbané kouty města v živoucí veřejný prostor. Podobná je i transformace historického nádražního objektu Sklad_13 v Řevnicích a jeho proměna v komunitní centrum. V projektu je kombinováno zachování autentického „Dřeváku“ s doplňujícími objekty repasovaných lodních kontejnerů. Tato jednoduchá, ale výmluvná strategie jasného rozlišení původního a nového podporuje funkčnost současnými prvky, přičemž obě vrstvy spolu vstupují do dialogu. Projekt se ukázal jako silný magnet pro místní aktivity a potvrzuje, že architektura, která si váží původní atmosféry, se může stát impulsem pro komunitní setkávání.
Letošní ročenka také ukazuje, že projekty veřejných staveb a institucí mají vysoký společenský přesah, neboť kombinují nové vzdělávací, sportovní, sociální nebo léčebné a terapeutické metody s doplňkovými veřejnými funkcemi.
Jejich společným jmenovatelem je i fakt, že jsou z velké části financovány z prostředků Evropské unie, což nepochybně zajistilo jak kvalitní architektonické návrhy, tak i vysoký standard materiálového a konstrukčního řešení. Mezi sportovní a multifunkční projekty patří ikonická stavba Horácké arény v Jihlavě. Urbanisticky citlivé umístění komplexu na hraně historického centra, rozčlenění na drobnější objemy, inteligentní zakomponování do svažitého terénu a střešní běžecká dráha ukazují, jak lze sportovní infrastrukturu přirozeně zakomponovat do městského organismu a navázat na okolí kvalitními veřejnými prostory.
Podobné téma můžeme najít i v případě parkovacího domu u stadionu v Pardubicích, kde je v parteru doplněna funkce tréninkového centra pro hokejisty. Dynamické vyznění domu je dosaženo posunem jednotlivých parkovacích podlaží, jejichž přesahy slouží jako květníky pro ozelenění fasády. Projekt demonstruje, že i utilitární stavby mohou mít městotvornou kvalitu. Dětský hospic Dům pro Julii je prvním dětským hospicem v Česku a jeho architektura tomu odpovídá: dům je citlivě zapojen do terénu, vytváří vnitřní atrium s původními stromy, pobytové chodby s výhledy a speciální zázemí s bazény a terapeutickými prostory. Materiálová poctivost broušených betonů spolu s dřevěnými obklady a vegetační střechou vytvářejí prostředí, které podporuje důstojnost a klid. Projekt ukazuje, že architektura může být zdrojem pro vznik prostředí zachovávajícího důstojnost v kritických okamžicích života.
Příklady školních staveb v ročence ukazují, že architektura pro děti a mládež může být hravá, měřítkově lidská, a přitom náročná na detail.
Mateřská škola ve Fulneku pracuje s interiérem jako s velkou stavebnicí, pavilonová kompozice a dřevěná fasáda s mimikry mezi stromy umožňují budově, aby se stala součástí zahrady. Základní školu v Šeberově definuje velkorysé a uživatelsky flexibilní pavilonové uspořádání s vnitřním atriem, které umožňuje intenzivní kontakt se školním dvorem a variabilní využití prostoru pro neformální způsoby vnitřní a venkovní výuky.
Do ročenky jsem zařadil i úspěšnou inovativní architekturu českého pavilonu na EXPO 2025 v Ósace. Koncept spirály s návštěvnickou cestou vedoucí kolem centrálního auditoria pracuje s kombinací dřevěných konstrukcí a skleněné obálky připomínající historii českého sklářství. Pavilon je ukázkou toho, jak může architektura reprezentovat materiálovou a technologickou identitu v mezinárodním kontextu. Technologie a materiály jsou v letošním výběru použity s uvědomělostí a invencí: dřevěné konstrukce a CLT panely na pavilonech Lesní plovárny a horské chatě v Krkonoších, pozinkovaný plech na fasádách URAN v Liberci, corten a zateplené panely u dílen v Pardubicích, polykarbonátová fasáda a dřevěná vestavba hasičské stanice v Dolních Jirčanech, skládací fasáda z dřevěných lamel u bytových domů ve Žďáru nad Sázavou; to vše jsou ukázky, jak moderní materiálová volba umožňuje dosahovat trvanlivosti, estetiky i udržitelnosti. Zvláštní místo zaujímá kaple Panny Marie Bolestné v Nesvačilce, ve které jsou použity ručně tesané trámy v kombinaci s lamelovou konstrukcí vyrobenou pomocí CNC strojů, s hliněnou podlahou a kamenným soklem; haptická kvalita stavby a tradice tak dávají vzniknout jedinečnému místnímu obřadnímu prostoru.
Ročenka Česká architektura 2024–2025 ukazuje, že současná praxe má mnoho vrstev: od velkých souborů staveb přes konverze industriálních památek až po drobné komunitní zásahy a individuální domy.
Co je spojuje, je důraz na kontext – historický, sociální i ekologický – a schopnost architektury reagovat na současné výzvy: participaci obyvatel, udržitelnost materiálů, adaptabilitu staveb a smysl pro veřejný prostor. V konečném důsledku letošní výběr potvrzuje, že architektura není pouze odpovědí na zadání – je to aktivní činitel proměny společnosti, který dokáže otevírat nové možnosti pro soužití, práci i odpočinek. Výběr staveb v ročence má tedy nejen dokumentovat, ale především inspirovat a poukázat na to, že kvalitní stavební zásahy dokážou zároveň posílit příběh místa, poskytovat praktické služby společnosti a vyvolávat citlivé emocionální reakce, jež definují to, jakým chceme žít v našich městech a krajině.
Jan Schindler
