Architektky ze studia Schwestern navrátily důstojnost prostoru posledního rozloučení na pražských Olšanských hřbitovech. K redesignu historické síně přistoupily s citlivostí, jakou takový prostor vyžaduje.
Návrh interiéru vznikl na základě vyzvané soutěže, kterou vypsaly Hřbitovy a pohřební služby hlavního města Prahy. „Úvodní schůzky se soustředily především na vyjasnění provozních otázek a základní představy o vizuálním charakteru prostoru. Společně s investorem jsme analyzovali, co v současném provozu funguje a co naopak ne,“ vyprávějí autorky návrhu Iveta Šalamounová a Monika Cihlářová.
Vedle diskusí s investorem pak hrály důležitou roli rozhovory se zaměstnanci, kteří v objektu pracují a pravidelně komunikují s pozůstalými. „Jejich zkušenost pro nás byla velmi cenná, protože dobře znají praktické fungování budovy i potřeby návštěvníků,“ dodávají architektky.
Pokora k historii
Rekonstrukce smuteční síně je disciplína, k níž je nutné přistupovat s pokorou. Zvlášť pokud operujete s novorenesanční kaplí z 19. století. Ta od počátku sloužila jako sekulární funerální prostor pro pohřební rituály různého charakteru. „Rekonstrukcím historických objektů se věnujeme poměrně často, ale smuteční síň jsme navrhovaly poprvé. Je to specifická typologie stavby a zároveň téma, které není úplně jednoduché,“ říkají architektky.
Interiér působí monumentálně. Zároveň vytváří nábožensky neutrální prostor, jehož výraz stojí na střídmých materiálech a výrazné ceremoniální ose. Ta přirozeně vede pozornost k místu obřadu. „Všechny tyto kvality jsme chtěly zachovat a dále rozvíjet. Historickou vrstvu prostoru jsme proto akcentovaly a respektovaly,“ popisují architektky.
Zachovat kvality, odstranit nedostatky
V interiéru se nacházelo poměrně mnoho kovových prvků, které působily tvrdě a chladně. Část z nich proto architektky odstranily, jiné nahradily jemnějšími materiály. Například zakrytí topení v nikách řeší nově dřevěné lamely. Nově navržený je pak také katafalk a podlaha v jeho okolí z masivního dubového dřeva.
Vedle těchto úprav však bylo od začátku jasné, že některé kvality prostoru je potřeba zachovat: „Jednoznačně jsme chtěly ponechat původní monumentalitu prostoru, jeho osovou symetrii a základní materiálovou skladbu, zejména mramorovou podlahu a obložení stěn.“ Současně pak architektky pracovaly s požadavkem na bezbariérovost prostředí, přičemž výškové rozdíly řešily pomocí ramp.
„Velmi jsme usilovaly také o zachování mramorové sochy anděla, jejíž původní sokl byl v hodně špatném technickém stavu,“ doplňují architektky. Rozhodly se proto sokl nahradit nízkým dřevěným pochozím pódiem. To dnes sochu symbolicky přibližuje návštěvníkům.
Světlo jako nástroj atmosféry
„Cítily jsme potřebu prostor polidštit, aby nepůsobil příliš odosobněně. Dosáhnout určitého psychického komfortu,“ říkají architektky. Právě práce se světlem se tak stala jedním z klíčových nástrojů. Dominantou interiéru je prosklená kopule, která spolu s bočními okny zaplavuje interiér denním světlem. To dodává prostoru lehkost a zároveň podporuje symbolickou rovinu transcendence. „Tento princip jsme ještě podpořily instalací jednolité poloprůsvitné fólie, která světlo propouští, ale zároveň eliminuje pohled na složité kovové členění původního prosklení kopule,“ vysvětlují.
Velkým tématem bylo také umělé osvětlení. „Kromě základního nasvětlení prostoru a provozních svítidel jsme navrhly i vrstvu dekorativního světla,“ komentují architektky. Na míru vyrobené světelné trubice jsou umístěny na katafalku, v nikách i v místnosti pro vystavení těla. Koncept vychází z myšlenky symbolického gesta: jednotlivé trubice lze vyjmout a pozůstalí je mohou sami rozsvítit zasunutím do dřevěné drážky, v níž je skryté elektrické připojení. Samotný akt zasunutí a rozsvícení nahrazuje zapálení svíčky a umožňuje návštěvníkům vytvořit osobní světelný vzkaz na rozloučenou.
Jedním z cílů bylo také proměnit síň v multifunkční prostor. Vedle pohřbů může sloužit pro komorní koncerty, přednášky a další společenské akce. Katafalk lze nyní zatáhnout a využívat schody a prostor před nim jako pódium.
Protiváha mramoru
Architektky hledaly způsob, jak zachovat původní charakter interiéru, a zároveň jej jemně proměnit tak, aby působil přívětivěji. Základní materiálovou vrstvu totiž už historická architektura definovala poměrně jasně: především mramorovou podlahou a částečným obložením stěn. V současnosti se navíc proměňuje i způsob, jakým lidé přemýšlejí o pohřebních rituálech a prostředí, ve kterém probíhají. Stále častěji se objevuje snaha, aby tyto prostory nepůsobily pouze reprezentativně, ale také klidně a přívětivě.
Z tohoto důvodu zvolily masivní dubové dřevo jako přirozený protipól k mramoru. „Mramor je sice krásný a reprezentativní materiál, ale v kombinaci s kovovými prvky může působit poměrně chladně. Dřevo naopak přináší do prostoru teplejší a lidsky přívětivější charakter,“ vysvětlují. Dub se tak stal hlavním novým prvkem interiéru – objevuje se na katafalku, pódiu, lavicích i v detailech mobiliáře.
Stejný princip se promítl i do návrhu provozních částí budovy, například kanceláře pro sjednávání pohřbů. Ve srovnání s monumentálním prostorem kaple jde o výrazně intimnější prostředí. „Snažily jsme se zachovat materiálovou i vizuální kontinuitu, aby jednotlivé části budovy působily jako celek.“ Vedle estetického hlediska pak hrála roli také praktičnost. Kanceláře musí dobře fungovat při každodenním provozu, proto zde architektky navrhly pohodlné sezení pro pozůstalé i ergonomické pracovní zázemí pro personál.
Na závěr architektky shrnují: „Snažily jsme se k projektu přistupovat stejně profesionálně jako k jakékoli jiné zakázce. Hledaly jsme nejlepší možné řešení, aby výsledný prostor dobře fungoval a aby s ním byli spokojeni jak provozovatelé, tak návštěvníci. Pro nás osobně to byla především nová zkušenost s jiným typem architektonické úlohy.“
Olšanské hřbitovy
Autor návrhu: Schwestern (Monika Cihlářová, Iveta Šalamounová)
Lokalita: Olšanské hřbitovy, Praha
Rok realizace: 2025
Fotografie: Nikola Tláskalová
